Strachu lékařů a strachu blízkých. Lékaři často udržují starého člověka dlouho v terminálním stavu, přestože vědí, že své možnosti vyčerpali. Dokonalé přístroje ale v mnoha případech jen prodlužují utrpení. Než se tak stane, mají možnost nabídnout umírajícího k převzetí rodinou, jenže až na světlé výjimky mlčí, neřeknou: chcete-li, můžete si dědečka vzít umřít domů, či do hospice, my už mu nepomůžeme. Umírajícího na přístrojích už později nelze vzít zpět. Lékaři mají strach říci skutečný stav věcí také proto, že nechtějí zklamat falešné naděje blízkých, a ti zase mají strach přiznat si, že život jejich milovaného člověka končí, a nebo si alibisticky myslí, že zemřít v nemocnici je pro něho lepší. Není, a potvrdí to oficiálně i řada lékařů, kteří už se nebojí o této problematice veřejně hovořit.

Strach o věci pozemské obvykle brání lidem přijmout smrt jako součást své existence. Generace před námi ještě věděly, jak vypadá umírání, věděly, co mají dělat, a z této zkušenosti nebyly vyloučeny ani děti. Lidé se doma rodili a doma umírali, smrt byla přirozenou součástí života. Současného člověka obtěžuje, a málokdo je ochoten připustit, že na svou smrt a smrt svých blízkých se musí připravovat celý život. Důsledkem toho je, že v mnoha případech lidé přivážejí svého blízkého do nemocnice aniž by tušili, že umírá. Zbaví ho vlastně přirozené sociální vazby a uvrhnou ho do samoty, protože ošetřující personál se věnuje nemocným.

Umírající člověk ale není nemocný člověk, a ani to není již mrtvý člověk. Je to člověk, který po svém narození vstupuje do posledních závěrečných chvil svého života, a pokud je to možné, neměl by zůstat sám. Přístroje tuto samotu jen prodlužují, to je paradox dnešní doby: máme technologie, kterými můžeme prodloužit život, ale pozbýváme soucit s životem. Přijetí odpovědnosti za kvalitu umírání svých bližních může být pro lidi jednou z možností nalezení vlastní identity. To je má osobní zkušenost, a nikdy před tím jsem si nedovedl představit, že něco podobného je možné. Bohužel strach lidem brání ve volbě, zkušenosti, poučení a změně.

Jedinou možností jak porazit strach je odvaha učinit rozhodnutí, o jehož důsledcích nemá člověk žádné informace. Kolik námahy a rizika podstupuje malé dítě na přistavené židli, když se snaží dosáhnout na krabičku zápalek Přijme-li člověk život s vědomím konečnosti, nutně tím přijímá i fakt, že jeho cesta a cesty jeho nejbližších jednou skončí. Přijetí smrti lidskou bytost utužuje, prohlubuje touhu po poznání, po naplnění života s odhodláním překonávat překážky. Člověk má v životě vždy jen dvě možnosti, buď strachu podlehne, a nebo se pokusí o změnu krokem do neznáma.