Strachu lékařů a strachu blízkých. Lékaři často udržují starého člověka dlouho v terminálním stavu, přestože vědí, že své možnosti vyčerpali. Dokonalé přístroje ale v mnoha případech jen prodlužují utrpení. Než se tak stane, mají možnost nabídnout umírajícího k převzetí rodinou, jenže až na světlé výjimky mlčí, neřeknou: chcete-li, můžete si dědečka vzít umřít domů, či do hospice, my už mu nepomůžeme. Umírajícího na přístrojích už později nelze vzít zpět. Lékaři mají strach říci skutečný stav věcí také proto, že nechtějí zklamat falešné naděje blízkých, a ti zase mají strach přiznat si, že život jejich milovaného člověka končí, a nebo si alibisticky myslí, že zemřít v nemocnici je pro něho lepší. Není, a potvrdí to oficiálně i řada lékařů, kteří už se nebojí o této problematice veřejně hovořit.
Strach o věci pozemské obvykle brání lidem přijmout smrt jako součást své existence. Generace před námi ještě věděly, jak vypadá umírání, věděly, co mají dělat, a z této zkušenosti nebyly vyloučeny ani děti. Lidé se doma rodili a doma umírali, smrt byla přirozenou součástí života. Současného člověka obtěžuje, a málokdo je ochoten připustit, že na svou smrt a smrt svých blízkých se musí připravovat celý život. Důsledkem toho je, že v mnoha případech lidé přivážejí svého blízkého do nemocnice aniž by tušili, že umírá. Zbaví ho vlastně přirozené sociální vazby a uvrhnou ho do samoty, protože ošetřující personál se věnuje nemocným.