Hned po zelené mám rád bílou. A bílé oblečení dlouho bylo v mém šatníku. Ještě teď je většina mého pracovního oblečení bílá a pyžamo sem měl do září taky bílé, dnes je vzhledem k praktické upotřebitelnosti červené. Běžné oblečení v bílé barvě sem na sobě velice dlouho neměl. Až když mělo být zpívání koled u vánočního stromku, hodil sem se komplet celý do bílého. Při probíhání kolem zrdcadla (kupodivu nám na chodbě vydrželo) sem se šokovaně zastavil a koukal na toho cizího člověka, který se tam odráží. Tohle že sem já? Hrdý, vzpřímený člověk s jasnýma očima - kde je ta šedá myš?! Vzpružilo mě to, ostatně jako celý ten týden. Připadal sem si jak z jiné planety, lidi byli tak milí a i když pořád bylo pod mrakem, na mě svítilo slunce a připadal sem si jako kdybych se vznášel. Ano, přiznal sem si že sem ztratil doposud největší jistotu v životě, ale zároveň mi došlo, že ji teď musím najít v sobě a to sem bral jako výzvu. A konečně se projevila maďarská krev, přesně jak říkala babička a mě napadlo jediné - přežít! Čas, který sem vynaložil na záchranu zbytků všecho, co sem poažoval důležité, mi nepřišel ztracený, ale přinesl nejedno poučení. Člověk si musí vše prožít, aby viděl duhu i přes zatažené nebe. A já konečně zase začínám vidět útržky modré a žluté. Prosím potlesk, po měsíci optimismus. Ano, nepřestávám věřit na šťastné konce, jsou tady pořád a pokud je najdeme a uvidíme, bude to přinejmenším motivující. Lidi přeci nejsou zlí, jen je občas nechápeme, proto však nejsou o nic horší než my.
Já měl vždycky sny jak kytky. Pokaždé ve mě jedna rostla a vždycky byla nějak barevná. Zelená mi říkala, jak odjedu do Irska, budu tam mít fajný krámek a spokojeně žít daleko ode všech. Ta zvadla ve chvíli, kdy sem zjistil, že domov není místo, ale lidi a ty já opustit prostě nedokážu. Žlutá mi zas podsouvala, že jednou se naučím konečně pořádně zpívat a budu slavný - nu, řekněme že zmrzla spolu se mnou před kinem, kde sem byl otužován v tričku tolerantními spolužáky. Modrá se mi víceméně splnila - reskinuju snad dobře a psaní, s tím to není nějak zlé. Červená po mě chtěla rodinné Vánoce, nuž, ta vykvetla nejvíc a nejrychleji taky zvadla. A mimoděk mi připoměla, jak to dopadlo s ostatníma. Divím se, že nerostly, pokud jim ten humus, co mám jako život nebyl dobrý jako základová půda (nejspíš moc kyselá a plná dusničnanů), mohly si říct...i když vlastně, co bych zmohl. Podle nadpisu hádáte správně což, postřeh - vyrostla poslední, bílá. A tu už nedám, nikdo mi ji nevezme, ani za nic. Všechny naděje a sny jsou v ní, to, co je pro mě tolik důležité, se vrátilo. Tak dlouho sem byl zaneprázděný záchranou všech zbytků, které mi ze života zbyly, až sem si najednou uvědomil, že se něco skutečně děje. Ve mě naposledy vyrostla víra a naděje v lepší časy. Uvědomil sem si to, co jsem dlouho neviděl - že pořád sem ten Stefja. Ten, který se dopracoval odněkud někam, je obklopený skvělými lidmi, má rád to, s čím pracuje a každý den mu přináší něco nového. A při tomhle mi z očí spadla jako poslední závaží slza a já sem vyletěl nad oblaka, vysoko, výš než kdy předtím. Naposled mi narostla křídla a teď už nedovolím, aby mi je kdokoliv zlomil.
