Poprvé polohu severního magnetického pólu změřil v roce 1831 James Clark Ross. Tehdy magnetický pól ležel na severu Kanady poblíž západní části poloostrova Boothia na 70. rovnoběžce. Podruhé polohu severního magnetického pólu změřil v roce 1904 Roald Amundsen. Mezi těmito dvěma měřeními se poloha magnetického pólu posunula o 50 km. Od té doby probíhala měření systematicky, rychlost pohybu byla zpočátku kolem 10 km za rok, ale v poslední době rychlost vzrostla na přibližně 40 km za rok.

Zároveň byl zjištěn pokles intenzity magnetického pole Země, která za posledních 150 let klesla přibližně o 10%. O mechanismu tohoto jevu se příliš neví, takže vědci pouze odhadují, že pokud zůstanou současné trendy zachovány, dojde k úplnému vymizení magnetického pole již během tohoto tisíciletí.

Lidstvu nakonec hrozí nebezpečí i z celkem pravidelného a jakžtakž známého vývoje naší Země, nenarušeného žádnými schválnostmi. Divné je, že se o tomto aspektu nehovoří více - zajisté proto, že narušuje idylický dojem, jako by lidstvo uzavřelo s Prozřetelností jakousi generální pojistku, zabezpečující mu tím světlejší budoucnost, čím varovnějšími příznaky překypuje současnost.

Magnetické pole, obklopující naši Zemi, chrání kromě jiného všechno živé na povrchu před účinkem pronikavého kosmického záření, kterého podstatnou část odchyluje a nutí vytvořit v úctyhodné vzdálenosti 1 000 až 50 000 km radiační van Allenovy pásy, ohrožující sice do jisté míry kosmonauty, ale pro "přízemní" život nekosmonautického zbytku lidstva neškodné; naopak, obyvatelům blízko severního magnetického pólu a při velké aktivitě Slunce dokonce i mnohem jižněji umožňují pohled na polární záře...