Dívky, stříhající si vlasy do finální podoby účesu Billa Kaulitze z Tokio Hotel. Dívky, ze kterých se stávají zvířata na koncertech svých idolů. Dívky, které odmítají vztah kvůli tomu, že věří, že se přece ještě někdy provdají za Vaška z Lunetic. Proč vznikají masy dívek a dokonce i žen, které platonicky milují toho, koho doopravdy neznají?

Kolikrát už jste si otevřeli seriózní časopis, kde na Vás pomrkával nějaký z těch sladkých blonďáků a Vám se třepaly ruce při pomyšlení na roztrhání toho otrapy? Někteří z mých cholerických přátel u takových okamžiků chytají doslova záchvaty zuřivosti. Připadá jim to nepochopitelné, jak může existovat nějaký šílenec, který udělá pár tanečních krůčků a hned mu všechny ženy leží u nohou.

My ženy hledáme vždycky někoho dokonalého, toho, se kterým bychom mohly strávit zbytek života. A toho se chytly šikovné agentury a manažeři, kteří už po éře Beatles pochopili, že tohle bude zásah do černého. A opravdu se jim to povedlo.

Vzpomenete si ještě na první průkopníky jako byli třeba Take That, NSync nebo CITA? Všechny měly společné tři věci: pohledné a sympatické tanečníky, srdceryvné texty a obrovskou mánii. Z obyčejných kluků z ulice se staly hvězdy, vymodelované podle poslední módy- byli nevinní, extrémně romantičtí a dobře vypadali. Měli snad všechno, po čem by dívka té doby toužila, proto jsme v nich viděli ideály, které jsme hledali. Kdo nebyl takový, nebyl ten pravý.