Psát recenzi na film Dívka, která si hrála s ohněm je jako psát recenzi na stejnojmenný bestseller Stiega Larssona. Pro ty, kdo se do trilogie stihli zamilovat, není třeba dodatečných vysvětlení ani návnad, hlavním lákadlem je samotný fakt, že se film do našich končin nakonec dostal. Český distributor vymyslel koncepci premiér tak akorát v souladu s vydáním posledního dílu knižní trilogie a sofistikovaně rozporcoval tři filmy natočené ve Švédsku během jediného roku na předkrm, hlavní chod a dezert, všechny podávané s několikaměsíčním intervalem: abychom se měli na co těšit, že? A tak zatímco v kinech ne tak úplně trhá rekordy návštěvnosti Dívka, která si hrála… už se můžeme začít chystat na prosincovou Dívku, která kopla…

Příběh Larssonovy detektivky je celkem zamotaný, ovšem pro každého fanouška jeho knihy jednoduše rozuzlitelný, a proto bohužel už na začátku musím uznat, že stejně, jako ve většině případů, filmové zpracování Dívky, která si hrála… kdekoho zklame, a pokud nezklame, tak rozhodně ani nepobaví. Zdlouhavé scény, zvlášť v porovnání s prvním dílem, tentokrát nemají většího opodstatnění, ani příběh nehraje na ruku scénáristům: elegance prvního dílu je tatam, tentokrát se rozevírá hrdlo hříšného průmyslu obchodování s bílým masem, které se režisérovi nepovedlo podat srozumitelně a dostatečně kompaktně, a tak film ztrácí šmrnc jedinečného bestselleru. Místy až televizní kamera nutí provádět porovnání, která rozhodně nemluví ve prospěch Daniela Alfredsona, jenž ostatně má na svém kontě víc TV filmů než výrobků zasluhujících divákovo uznání na velkém plátně. Niels Arden Oplev zvládl „jedničku“ na výbornou, „trojka“ bohužel opět putovala na seznam Alfredsonových domácích úkolů, a tak nezbývá než doufat, že apoteóza závěrečné knihy pomůže vytáhnout film z potenciálních trosek.

Pro „nefanoušky“ a „nečtenáře“ snímek nemusí vyznít tak pesimisticky – i když při porovnání s Muži, kteří nenávidí ženy prohrává stejně jako při souboji s knižní předlohou. Ale i tak nejspíš obstojí ve své roli odlehčené detektivky, a divák místo truchlení po vynechaných scénách (a těch je ve filmu požehnaně, na což poukazuje i o půl hodiny kratší, opět v porovnání s prvním dílem, stopáž) bude se zájmem pronikat do postupně otevírané tajemné komnaty Lisbeth.

Co se týče třetí skupiny diváků (o existenci které neexistují žádná podložená svědectví), a to těch, kdo se vydal na druhou část filmové trilogie, aniž by měl potuchy o knižní předloze nebo Mužích, kteří nenávidí…, je na místě upozornit, že nejspíš film ocení jen minimálně, protože Dívka, která si hrála s ohněm… navazuje na díl předchozí (čímž připomíná spíše Bournovo dobrodružství, nežli Mission Impossible), a stejně tak se opírá o možnost nechat nerozluštěná tajemství a vztahová dilemata na díl následující.