Ani v šestašedesáti neztratil nic ze své pověstné energie a umanutosti, se kterou znovu a znovu vysvětluje, jak se odehrála smrt jeho mladšího bratra Günthera na Nanga Parbat před čtyřiceti lety.

Mnichov už máme dávno za zády, projíždíme kolem cedule označující konec Garmisch-Partenkirchenu a kus před námi se zvedají strmé obrysy Alp. Je to půl roku, co jsem požádala Reinholda Messnera o rozhovor, a měsíc od doby, kdy od něj přišla kladná odpověď.

Špičaté vrcholy jsou schované pod sněhem, zdají se blízko a daleko zároveň. Úplně chápu, že malý Reinhold, který vyrůstal v údolí mezi nimi, měl jenom dvě možnosti: vzít je jako kulisu sedláckého života, stejně jako to dělali všichni sousedé v údolí Vilnös, nebo se vypravit vzhůru a nacházet vnitřní domov na vyšších a vyšších kopcích. "Když jsem byl malý, hory lidi nezajímaly. Alespoň u nás, ve Vilnös. Lidé o nich uvažovali jen jako zemědělci.

Do výšky kolem dvou tisíc metrů bylo hory možné využít jako pastviny, jako zdroj sena nebo dřeva z lesa. Kdo se vypravil dál, za tuhle hranici, byl podle nich hlupák. Hlupák byl pro sedláky člověk, který neměl doma na práci nic rozumného, " říká světoznámý horolezec, když později sedíme u stolu v jeho starobylém domě ve vesnici Sulden.