Hlavním hitem letošního Festivalu francouzského filmu je bezesporu Profesionální manželka, nový klenot od Francoise Ozona – neúnavného režiséra točícího jako na běžícím páse (tři filmy za dva roky nám neservíruje ani Woody Allen). Zahajovací film festivalu vzbuzoval rozruch a nebývalý zájem veřejnosti i proto, že představit novinku do Prahy přijel sám mistr. Jeho herecký „doprovod“ Judith Godréche kvůli rodinným povinnostem opustila Prahu ještě před páteční premiérou, nicméně stihla dopolední tiskovou konferenci, kde se (i s Ozonem) rozpovídala o novém filmu a problematice postavení žen ve společnosti 70. let a současnosti.

- Ve Vašich filmech, Francoisi, je vždy přítomen významný ženský element, a proto není překvapením, že i tentokrát jste jako hlavní myšlenku vybral emancipaci žen ve Francii 70. let. Je známo, že k předloze filmu jste přišel před více než deseti lety. Proč to trvalo tak dlouho, než jste jí převedl na filmové plátno?

- Divadelní hru, podle které jsem natočil Profesionální manželku, znám velice dlouho, předlohu jsem měl ještě předtím, než jsem natočil 8 žen. Dlouho jsem uvažoval, jak to uchopit: myšlenka se mi zdála zajímavá, nicméně trochu zastaralá, nepříliš aktuální. V roce 2007 však došlo k prezidentským volbám, kde do druhého kola poprvé postoupila ženská kandidátka (Ségoléne Royal), která nakonec prohrála s Nicolasem Sarkózym. V této době se vynořily vysloveně určité protiženské nálady a řekl jsem si, že nejspíš v praxi se otázka postavení žen až tolik nezměnila. Začalo mi to znovu připadat aktuální, a tak jsem se postupně dostal k této starší myšlence.

- Já jsem se s Joelle úplně neztotožnila, myslím, že ani není potřeba se plně ztotožňovat s tím, koho hraji. Ale samozřejmě, jakmile jsem si přečetla tento velice dobře napsaný scénář, jakmile jsem se ocitla v kůži Joelle, oblekla si „její vlasy“, její šaty, mně přišlo naprosto přirozené se s tou osobností sžít.