Celek jako takový jde pomalu, ale jistě asi definitivně do pryč, ovšem jistá naděje pro nás romantiky, leží přec jen ukrytá v jistých nehomogenitách onoho celku, vesmíru či všehomíra. Tam někde v líbezně líných zákoutích a ospale vzrušujících třináctých komůrkách onoho zrádného do ničeho spěchání. Tam samozřejmě se to může jevit momentálně úplně jinak. Tam hravě tvoříme sonety, píšeme trilogie, brousíme jazyk, naráz precizujeme závity obou mozků a spějeme tak k nesmírné dokonalosti Tam s přibývajícím věkem jsme prostě lepší a lepší, moudřejší, tam okouzlujeme svět na počkání. Nikdy jsme nebyli lépe oholeni než tam, a náš parfém je tam prostě skvělý... Ovšem jediný náhodně střízlivý pohled do zrcadla nás okamžitě zcela jasně vyvede do reality.... Ze záhrobí vracející se utrápený a věčně nespokojený bezdomovec, beznadějně snažící se kecat všude a do všeho.

Jasně, že se lodě potápějí..., ale na horních palubách, co svět světem stojí, se vždycky tančilo, tančí a tančit bude. Je to smutné, a zároveň i další veselá příhoda z natáčení Je to i naše malá česká zkušenost, malé české duchovno, nebo jak se u nás v hospodě říkalo duc hovno, (ta pauza v onom vznešeném slovíčku sloužila samozřejmě k polknutí příslušného životobudiče) a jako rodinné stříbro toto know how nebo hezky česky hounou (tentokrát bez pauzy, už přece tolik nepijem...) předáme dalším generacím...“Ja, ja, synku, moc švarných vojáčků táhlo za ty roky dvorem, “ říkali stařenka, „a staříček byli furt na vojně, potom sa schovávali .., byli aj v lochu.., Čí ty vlastně synečku si....??“