O hlubokém vztahu českých houbařů ke všem hříbkům, kozákům, ale třeba i smržům svědčí množství lidových názvů. Některá pojmenování (kačenka, podborovák, máselník, poddubák, modrák, václavka aj.) sice patří v různých krajích jiným druhům hub, všechny však znějí mile a důvěrně. Odrážejí, jakou lásku naši předci k houbám chovali – a jakou i my chováme patrně také. Houbové zvyklosti jsou však zajímavé po celém světě.

Značná obliba hub mezi obyvateli střední a východní Evropy pochází z dob, kdy se slovanské kmeny schovávaly v lesích před divokými nájezdníky v lesích. Houby se staly nezbytnou součástí jejich jídleníčku. Jen bylo potřeba přesně vědět, které jsou jedlé a které ne.

Zatímco v Česku je nejoblíbenější houbou hřib smrkový či borový, v Rusku jsou králem lesů ryzce. Odborníci odhadují, že Rusové ročně snědí až 1, 3 milionu tun hub. V pomyslném národnostním žebříčku si drží jasné prvenství. Není výjimkou, že v sezoně žijí vesničané v lesních chatrčích a sbírají a sbírají. Z měst zase ráno vyjíždějí tzv. houbařské vlaky, které se vracejí až večer.

Houby se ve velkém sbírají i na Slovensku. Lišce tu říkají kuriatko, klouzku masliak, holubince plávka, žampionu pečiarka, ryzci rýdzik, špičce tanečnica, čirůvce pôvabnica, křemenáči (i kozáku) kozák, václavce podpňovka a hřib je prostě hríb. To abyste si porozuměli se slovenským kolegou houbařem.