Ve středu 7. května jsem byl osloven, zdali nechci podniknout nebezpečnou výpravu do zazděné krypty, která se nachází pod jižní lodí kostela v Jihlavě. Při opravách na konci předminulého století bylo zazděno šnekové schodiště, vedoucí právě do této krypty a až odkrytá podlaha nabídla po mnoha letech, de facto poprvé v tomto tisíciletí, člověku, aby zavítal na místa posledního odpočinku mnoha našich předků…
Již měsíc (od pondělí 7. dubna 2008) je uzavřen farní kostel sv. Jakuba „většího“ v Jihlavě (na Jakubském náměstí, na východ od OD Prior) z důvodů výměny dlažby. Jak to tak u historických objektů všeho druhu bývá, specializovanou stavební firmu vystřídali archeologové; sbíječky, krumpáče a lopaty byly nahrazeny drobnými štětečky… Hledači minulosti prosívají centimetr po centimetru zeminy z pod podlahy a doufají v senzace všeho druhu. Každou chvíli narazí na úlomek kostí, část lebky, střep… Kromě archeologů profesionálů se do hledání zapojují i archeologové laici – lovci pokladů. (Musí se nechat, že všechny nálezy poctivě hlásí a odevzdávají.) Jak to tak v soukromém sektoru bývá, jsou vyzbrojeni modernější, dražší a přesnější technikou. Mezi nejvýraznější úspěch hledačky kovů byla drobná mince z počátku 14. století, z doby vlády Václava II., zvaná parvus (počítalo se 12 –14 parvů na 1 pražský groš)… Při odkrývání drobných tajů z minulosti zažívají mnohá nepatrná i větší dobrodružství. Při jednom z větších jsem mohl být i já. A o toto svoje nečekané dobrodružství se s vámi rozdělím pár řádky a několika fotkami. Ve středu 7. května 2008 jsem byl osloven, zdali nechci podniknout nebezpečnou výpravu do zazděné krypty, která se nachází pod jižní lodí kostela. Při opravách na konci předminulého století bylo zazděno šnekové schodiště, vedoucí právě do této krypty a až odkrytá podlaha nabídla po mnoha letech, de facto poprvé v tomto tisíciletí, člověku, aby zavítal na místa posledního odpočinku mnoha našich předků. Jak se mám ale na takovou akci vyzbrojit? Musel jsem si sehnat šerpu (podařilo se mi sehnat drobného, ale spolehlivého Arménce), svítilnu a hlavně fotoaparát. Když jsem se blížil k místu, kterým se dalo spustit do krypty, rozbušilo se mi srdce a rozklepala kolena. Ne že bych se nějak extra bál neznáma, ale škvírka po uraženém růžku náhrobní desky, kryjící vstup do krypty, ve mně pocit blaženosti nenaplňovala. Ale nebylo zbytí, jiná cesta do „podpalubí“ nevedla. Po štrapáci s úzkým vstupem jsem se dostal do naprosté tmy, jen škvírkou ze stropu ke mně přicházel pramínek světla. Čekání na lampu se zdálo nekonečné. Abych se nějak zabavil, sondoval jsem terén ostatními smysly, zvláště čichem. Místo očekávaného zápachu plísně na mě dýchl těžký a přesycený puch tabáku. V tom jsem dostal do ruky lampu a zjistil jsem, že silný cigaretový závan měl na svědomí zapřísáhlý arménský kuřák. V tu chvíli mi nos vysadil (což bylo možná dobře) a můj zrak se upřel na desítky plesnivějících rakví naházených na sobě v několika řadách. Kromě rakví, koster, plísně, popela a nádherné křížové klenby v kryptě nic zajímavého nebylo, tedy ještě na moji maličkost. Po několika snímkách jsem se vrátil na povrch země a začal jsem si chystat několik absolutně neuvěřitelných historek o tom, co jsem všechno dole objevil… Atmosféru krypty se vám pokusím přiblížit těmito fotografiemi. Jakub Kodet 8.5.2008
