Tak. A je to. Letos dostala i mě… Chřipka!! Sedím doma, teda spíš pololežím na gauči, v puse teploměr, před sebou horký čaj s medem a citronem, na stole mísu ovoce a zeleniny. V uších mi zní matčina slova z mého dětství: „Musíš jíst ovoce a zeleninu, když nebudeš mít dostatek vitamínů, skolí tě kdejaký virus.“ A skolil. A to sním za den určitě pět šest různých druhů ovoce nebo zeleniny. Miluju ovoce. Se zeleninou je to u mě tak nějak podle nálady. Mám ráda vařenou a dušenou, ale na syrovou musím mít vyloženě chuť. Dnes jsem si tedy vsugerovala, že mám chuť na nakrájenou mrkev, rajče a papriky. Vše se na mě usmívá z talíře na stole, spolu s pomeranči, mandarínkami a rudými jablíčky.
Koukám se na televizi, nebo spíš překlikávám z jednoho programu satelitu na druhý, ve snaze najít něco, na co se v tuhle dopolední hodinu dá koukat. Po půl hodině marného hledání otevírám knihu a zkouším se začíst do děje už asi půl roku rozečtené knihy. Klasika. Nemám čas vůbec na nic. Pořád se něco děje a já se nedostanu ani k přečtení knížky. A to je fakt napínavá! Jenže, když má člověk čas vždy jednou do týdne ji otevřít, tak do dalšího otevření zapomene, o čem že to posledně vlastně četl a musí se o pár stránek vrátit a tak se čte kniha půl roku… Dřív jsem za měsíc přelouskla i 4 dvěstěstránkové knihy, škoda mluvit. No, ale teď ji v pohodě dočtu. Začítám se tedy do děje, pochutnávajíc si na šťavnatém jablíčku. Chuťově nepociťuju žádný velký rozdíl, ať přežvykuju jablko nebo kousek pečeného kuřete. To je snad jediná výhoda toho, když má člověk chřipku. Ušetří za v dnešní době tak předražené jídlo… Vše má stejnou chuť. V půl druhé zvoní telefon. Můj nejdražší se vesele směje nějakému příběhu, který mi vypráví a který mně teda rozhodně nijak zvlášť vtipný nepřipadá. Zřejmě zapomněl, že mám chřipku, na kterou on minulý týden téměř umíral. Neustále jsem poslouchala, ať to nezlehčuju, že taková chřipka dá člověku pěkně zabrat. Nemám já teď právo na trošku toho umírání?? Zřejmě ne, nejsem přece chlap… Po mé neuspokojující reakci na jeho veselý příběh, mi teď povídá o tom, co by rád k večeři. Chraplavým, ale nevzrušeným hlasem mu do sluchátka popíši cestu k nejbližšímu supermarketu, jelikož nevím, jestli si ji od jeho posledního nákupu před několika lety ještě pamatuje, a pro jistotu přidám i otevírací dobu. Pak ho uklidním, že Kuchařku mu připravím, aby při přípravě svého oblíbeného jídla nikde neudělal chybu. Pak se s ním loučím s tím, že si jdu vybrat své právo na trpění. Po několika omluvných „miláčku, já myslel, že už ti bude líp..“ a „tak já si něco koupím u Itala, Kuchařku hledat nemusíš.. nezlob se.., “ zazní v telefonu tú tú tú. No jo. Chlap. Ještě, že máme vedle bytu „Itala“, toho už pomalu můžeme počítat do rodiny, jak často pro nás vaří. Znovu zvoní telefon. Přítel volá, že se zapomněl zeptat, jestli budu chtít taky něco objednat. „Ne, pro mě ne, “ ujistím ho, a posílám do zeleniny, aby mi doplnil zásoby vitamínů. Koneckonců maminky mívají vždycky pravdu.
