Není to tak dlouho, co jeden státní úředník zfackoval na ulici chlapce (dle jeho slov spratka), který tohoto úředníka označil za zloděje, jenž bude viset. Položme si otázku. Zasloužil si mladík svůj výprask? Jednalo se skutečně o výchovný proces, mající své opodstatnění? Podívejme se trochu hlouběji do svědomí statečného úředníka. Zdá se, že na škraloupu úředníkova svědomí se shlukují podivné tmavé cucky. Podívejme se nyní na jeden z nich.

Přenášíme se o několik let v čase zpět, do roku 1996. Venku chumelí a Klausova vláda právě schválila prodej komplexu kasárenských budov. Budovy stojí na pražském náměstí Republiky a šťastný zájemce, firma EPF objekt dostane za devět set milionů korun.

Smlouvu o prodeji nepodepisuje nikdo jiný, než tehdejší ministr financí, tedy úředník, jehož svědomí nyní se zájmem zkoumáme, neboť zfackoval voliče, který jej označil za zloděje.

Odborníci se shodnou, že neohrožený fackující úředník se z nepochopitelných důvodů zavázal (dokonce i osobním dopisem) k velmi nevýhodné smlouvě, ve které se zavazuje, že za veškeré problémy či škody, které by při prodeji vznikly, převezme stát, tedy mi všichni plnou odpovědnost. No a co? Co by se mohlo stát?