A teď k základním mýtu o Havlovi, mýtu o pravdě a lásce. Podobně jako u Lipan byli skutečně nějací Češi poraženi, Václav Havel opravdu na jedné z demonstrací v listopadu 1989 řekl 'Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí'. Byl to slogan pro ten den a hodinu, invokující základní lidské hodnoty; tehdy ho veřejnost přijímala jako výraz své touhy, nikoliv specifické Havlovy politické pozice kontrastující s jinými politickými programy. „Pravda a láska“ byla později jako ideologie či politický směr chápána; především ovšem kritiky Václava Havla a oponenty jeho skutečných či domnělých spojenců a souputníků.Pokud se někdo k Havlovi hlásil, používal touto sousloví málo, a pokud ano, pak většinou z trucu. Za to zde máme Doležalova „velkovačnatého hlasatele pravdy a lásky“ „pelech pravdy a lásky“ Vítězslava Jandáka, bratrstvo pravdy a lásky, pravdoláskovce. Konkrétní Václav Havel zmizel v záplavě rétoriky, kterou nevytvářel on sám, ale jeho kritici, kteří vytvořili dojem, že Havel mluví o pravdě a lásce v každé druhé větě; na okolnosti oné historické chvíle, kdy tato pro něj osudová slova řekl, se zapomnělo.
Mýtus Václava Havla, který se považuje nebo je považován za bezchybného světce pravdy a lásky se prosadil do té míry, že dokonce i lidé, kteří chtějí o Havlovi něco positivního cítí potřebu zbavit se podezření, že jsou jeho nekritičtí vyznavači: „Nesouhlasil jsem s ním ve všem, ale...“ Obvykle to o lidech, které máme rádi nebo které dokonce obdivujeme, neříkáme, skrytý předpoklad, že uznání hodnoty člověka znamená jeho zbožštění, není samozřejmý. Řeknu-li o některé kolegyni či kolegovi : „Je to dobrý psycholog a slušný člověk, “ nedodávám obvykle „ale nesouhlasím s ním úplně ve všem“, to je přece jasné.
