Kotvičník zemní roste v široké oblasti Asie, Evropy, Afriky i Austrálie. Místem pravděpodobného původu jsou písečná mořská pobřeží Číny a Japonska. Rozšířena je v evropské části Ruska, ale i na Sibiři, Kavkaze a zvláště ve Střední Asii, dále na březích Azovského, Kaspického a Černého moře. Najdeme ji však i v oblasti Středozemního moře až do Podunají. Velmi dobře je známa v Číně, Indii i na Srí Lance; v mnoha zemích se pěstuje pro farmaceutické účely. Planě roste na přímořských píscích, podél řek a potoků, na zahradách, v porostech kulturních rostlin, na pastvinách i podél cest a železničních tratí. Typickým prostředím jsou písky, suchá místa, stepi a polopustiny.

Kotvičník je jednoletá poléhavá bylina z čeledi kacibovitých, Zygophyllaceae. Lodyhy jsou 10-60 cm dlouhé a chudě větvené. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté a palistnaté. Jsou sudozpeřené s 5-8 jařmy řapíčkatých, eliptických nebo podlouhle kopinatých, tupých lístků. Pětičetné žluté květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů na krátkých stopkách. Plod je poltivý, složený z pěti hvězdovitě rozložených, tvrdých a bradavčitých plůdků, které mají po stranách dva dlouze špičaté a tvrdé ostny. Semena jsou vejcovitá a světle hnědá.

Kotvičník lze velmi dobře pěstovat a množit i v našich klimatických podmínkách. Dobře roste ve volné půdě, kde bezproblémově dozrávají semena, které v půdě přezimují a na jaře klíčí. Jednou možností tedy je, nechat jej "zplanět" a pěstovat jej ve volné půdě ze samovýsevů.

Pokud jej ale chceme pěstovat v běžné kultuře, musíme počítat s tím, že plody kotvičníku jsou nepříjemně obrněné a pichlavé a jednotlivé plůdky drží poměrně dobře pohromadě. Pokud je chceme od sebe oddělit, bez pořádných rukavic se neobejdeme.