V pátek lilo jako z konve a počasí sobotní bylo nejisté. Běhat po Praze celý den v dešti a s deštníkem, to byla skoro jistá věc. I vymyslela jsem plán kulturně restaurační. Evě jsem sdělila, že ji čeká české baroko a Prodaná nevěsta.

Posilněny obědem v osvědčené restauraci Bredovský dvůr (můžu jen doporučit!) vyrazily jsme na výstavu Karel Škréta a jeho doba, instalované ve Valdštejnské jízdárně a Jízdárně Pražského hradu, cíl to mnoha uměnímilovných Čechů i turistů.

No, baroko je baroko, co si budeme povídat, je sice na co se koukat, ale to kvantum svatých a ukřižovaných nás zmohlo. Ovšem malířem mého srdce je stejně Petr Brandl, jenže vzhledem k tomu, že bylo malému Petrovi šest let, když Škréta zemřel, nebyl na výstavě žádný jeho obraz.

Z výstavy jsme se šly vzpamatovat do kavárny Slávie. Stejný nápad měla půlka Prahy – nejdřív výstava, pak Slávie…Ve Slávii nás zaskočila slečna servírka, zcela nevědoucí a neznalá, co že to vlastně mají v nabídce. Eva četla ve vídeňském tisku článek o pražské slavné kavárně a její specialitě banánových řezech, i projevila přání tyto řezy ochutnat. Slečna vůbec netušila, jestli je mají a jak vypadají. Od nás získanou informaci o místní banánové specialitě slyšela poprvé. Trvala na tom, že se musíme podívat do vitríny u vchodu a nahlásit jí číslo zákusku, který ráčíme ochutnat. Vydedukovaly jsme, že osmička by mohla mít něco společného s banány, a měly jsme pravdu. Tedy, já být šéfem kavárny Slávie, tak postavím slečnu do latě! Taky bych zákusky pěkně pojmenovala a jen tak, pro informaci, bych ke každému napsala cenu, to aby chudák zákazník věděl, co ho čeká při placení.