Tramvaj ujela pár zastávek a nastoupila do ní jakási starší žena, tipoval bych, že již v důchodu. Já jakožto slušně vychovaný a cituji jednu mou vyučující „jemný hoch“ jsem okamžitě po zhodnocení situace vyskočil, aby si paní mohla sednout. To jsem ještě netušil, co bude následovat. Paní se asi jako starší cestující necítila a tak na mě vystartovala.

Skutečně mě teda pořádně setřela, tak jsem si, pořádně v šoku, teda zase sednul. Nebyl mi souzen klid. Hned na další zastávce, chvíli poté, co jsem si zase spořádaně sednul, nastoupil jakýsi pán, zjevně věku podobného, jako oné paní, která stála vedle sedadla, na kterém jsem si já hověl. Ihned po nástupu bleskově zhodnotil situaci a už ji komentoval.

„No, a sem jsme to dopracovali. My staří, my, co už jsme si svoje odpracovali, co jsme sloužili lidu, tak my musíme stát. Ale mladí, kteří ještě nic o světě neví, vlasti neposloužili, ti si můžou vozit zadky a sedět.“