Ano, obývací stěna může za jistých okolností vypadat dobře. Ovšem podstatně jiná a jinak řešená, než jak se už po dlouhá desetiletí objevuje v českých obývácích. Její běžná podoba je krystalické zlo, kvůli kterému celé generace nejsou schopny představit si v největší místnosti svého bytu nic jiného, než blok hřmotných, uzavřených skříní v některém z oblíbených odstínů béžové nebo hnědé.

Špatně je na obývací stěně už samotný fakt, že dává všem jasně najevo, jak jste si při zařizování nevěděli rady. Přemýšlet o nejlepší kombinaci, navrhnout si různé varianty, pohrát si s neutrálními a výraznými barvami? To tak. Mnohem lepší bude koupit všechno v jednom balíku, který nám pak může v místnosti krásně zabírat místo.

Že máme jenom průměrně velký obývák a na knížky by nám stačily dvě poličky? Nevadí, do zbývajících se nastrkají dokumenty za posledních deset let, krámy po prarodičích a rodinná alba. Ostatně skříně můžou být za bytelnými dvířky klidně poloprázdné. Pořád nás bude hřát vědomí, že kdybychom po bohatém švýcarském strýčkovi zdědili padesát zlatých cihel a hodiny s kukačkou, máme je kam nacpat.

Když jsme u toho – zapomeňte na otevřené police. Těch potřebuje obývací stěna co nejmíň, a vystavují se na ně zásadně špatné obrázky dětí a vnoučat v kýčovitých rámečcích. (Fotky by měly být ideálně vytištěné inkoustovkou na běžný kancelářský papír, žijeme přece v digitálním věku.) Příliš volných polic nás znervózňuje, protože máme panickou hrůzu z prachu. Co na tom, že pak pravidelně smejčíme i ty, které jsou bezpečně schované uvnitř.