Moje babička věděla svý a tak mi říkávala. Každou radost a štěstí střídá smutek a neštěstí. Neznamená to však, aby si člověk neužil radost i štěstí naplno, aby čekal, kdy z druhé strany dostane ránu, ale aby se z plna hrdla radoval. Naopak, když ho postihne smutek a neštěstí, tak musí doufat, že vše přebolí a zase bude svítit slunce. Když se tenhle protipól nezdaří, člověk přestane doufat, pak páchá sebevraždy nebo jiné beznadějné činy. Moc jsem si její slova k srdci nevzala, protože když je chvíli dobře, tak čekám, kdy zase uhodí blesk. Známé přísloví, sedm let hladových sedm let tučných, funguje v různém počtu let. Někdy se střídají po roce, jindy po deseti letech, jak to holt přijde.
Dvě modelové události mi daly znát, jak se to má se střídáním bůžků radosti a smutku. Jednou, kdy jsem našla u chodníku nezanedbatelnou sumu peněz, jen tak volně pohozenou, za kterou jsem si pak koupila skvělý kostýmek a mužovi holicí strojek, načež jsem vzápětí ztratila docela cenný prsten a náramek. Mnohem později jsem zažila velmi smutnou událost, která mě ochromila tak, že mi nějakou dobu proudily slzy z očí, aniž bych je mohla zastavit (ty slzy), pláč se mnou cloumal, kdy chtěl. Za rok na to, téměř na den zažité smutné události, se narodila Karolína, velké štěstí se rozlilo naším domem a v našich duších.
