O energii získávané z jaderných elektráren se opět mluví; ekonomové jsou ve svých vyjádřeních jasnější, politici zase zamlženější. Svět má problém: zejména rychle rostoucí ekonomiky polykají energii jako zběsilou (a že ty dvě miliardy lidí v Číně a Indii něco spolykají), cena ropy brzy protne sto dolarů a obnovitelné zdroje energie jsou zatím jen takovou podpůrnou, nikoli hlavní léčbou. Změna se bohužel nečeká ani v příštích letech, spíše naopak: rychle rostoucí ekonomiky hodlají polykat energie ještě mnohem více (a navíc si jsou schopny její zdroje zajišťovat s nebývalou prohnaností a šikovností, ovšem na úkor jiných částí světa). O ceně ropy se ani raději nebavme – a uhlí či plyn cenu roky kopírují – a, ostatně se stále blížícím se koncem ropných zásob u obnovitelných zdrojů si můžeme jen povzdychnout: příliš málo, příliš pozdě.
Jaderná energie se tak jeví být jako logickým vyluštěním tajenky. Technologie výroby je zvládnutá, uran je poměrně levný a je jej dost (uran je v zemské kůře běžný zhruba jako cín a navíc jeho podíl na celkových nákladech jaderné elektrárny je docela malý: udává se, že i kdyby se cena uranu na trzích zdvojnásobila, způsobilo by to zvýšení ceny energie produkované jadernou elektrárnou o 7%. U plynu je to 70%). Jaderná elektrárna produkuje zlomek škodlivých látek oproti elektrárně na fosilní paliva a proces výroby neničí krajinu tak jako u těžby uhlí. A jsou zde samozřejmě negativa: skladování vyhořelého paliva vyřešeno není a strach lidí z druhého Černobylu je stále obrovský. Uran se navíc těží ponejvíce v „rozumných“ zemích, největšími producenty jsou Austrálie a Kanada, takže energie z jádra je poměrně rozumnou pojistkou proti krizím: například, pokud by se zhroutil trh s ropou (velký konflikt v Perském zálivu atd.), bylo by snad možné poměrně rychle přeorientovat automobily na elektřinu; sice nevýhodné a drahé, ale pořád lepší než nemoci jezdit vůbec nebo dostávat benzín na příděl.
