Tato zvířata byla vyšlechtěna kvůli větší odolnosti vůči teplotním rozdílům. Krávy totiž snesou pouze teplejší podmínky a vysoko v horách je na ně moc velká zima. Naopak jaci jsou schopni přežít pouze ve vysokých nadmořských výškách, kde je chladno. Dole v údolí by umřeli horkem.

Do cílové vesnice Lho, která se nachází v nadmořské výšce 3180 m, jsme dorazili kolem páté hodiny odpolední. Lho je výjimečná vesnice tím, že je z ní neskutečně nádherný výhled na „rohatou horu“ Manaslu. A ten výhled je o to nádhernější, když člověku přeje počasí tak, jako přálo nám. Dalšího dne, brzy ráno, nebylo ani mráčku a když jsme stoupali k buddhistickému klášteru, který stojí na kopci nad Lho, mohli jsme se dosyta pohledem na tuto spektakulární horu pokochat.

Pro výlet do kláštera jsme se rozhodli, protože jsme k dalšímu bodu naší cesty nemuseli jít tak daleko. Měli jsme tedy čas na to, abychom dopoledne strávili ve Lho a okolí. Cesta do kláštera se ukázala být opravdu výborným rozhodnutím. Na kopec jsme došli "cik-cak cestou", lemovanou modlitebními praporky. Potkali jsme na ní skupinku mladých lámů, kteří se vesele usmívali. Když jsme došli nahoru, vyfotografovali jsme si nejprve chrám. Pak se Hari zeptal jednoho z lámů, zda můžeme vstoupit dovnitř. Bylo nám to dovoleno. Vevnitř probíhal nějaký obřad. Jak jsme za chvíli zjistili, byl dnes zrovna buddhistický svátek a ve zdejším chrámu proto probíhala celodenní modlitba.

Když jsme vstoupili dovnitř, pohltila nás čarovná atmosféra vyvolaná tóny zpěvu a hry hudebních nástrojů. Byla to totiž modlitba uskutečňovaná pomocí hudby – zpěvu lámů a hry na bubny, trubky a další nástroje. Lámové, kteří byli až na jednoho hlavního lámu dětmi, seděli v řadách a měli před sebou svitky se svatými texty, podle nichž sborově zpívali. Jeden z větších chlapců občas prošel s nějakou nádobou, ze které se linul voňavý kouř, nebo s barevnými látkami, kterými různě vlnil. Bylo to opravdu nádherné. Hari se po příchodu do chrámu uklonil – sepjaté ruce vyzdvihl nad hlavu, poté je posunul před hruď a nakonec před břicho, načež si lehl na zem obličejem k podlaze a dotkl se hlavou a rukama země. Celou proceduru zopakoval asi třikrát. Já jsem zprvu nevěděla, jestli bych ho neměla napodobit a připadala jsem si trošku nepatřičně, protože se všichni mladí lámové na nás zvědavě dívali. Raději jsem ale Hariho proceduru neopakovala a místo toho jsem si jenom prohlížela chrám, který byl jednoduše nádherný. Výzdoba byla velmi pestrá a barevná, všude byla vyobrazení Buddhy, malby na stěnách i sochy.