Od našeho třídního, který učí právě český jazyk, jsem se dozvěděl, že výsledná známka z českého jazyka u maturity je zhruba jen ze třetiny dána slohovou prací, zbylé dvě třetiny tvoří pak výkon při zkoušení, a teď pozor, z literatury!

Může mi někdo vysvětlit, proč se hodnotí to, jak se někdo našprtá obsahy knih a jejich autory? Pominu to, že už samotné učení zpaměti je hloupost, ale proč proboha ještě učení se nazpaměť literatury? Vždycky jsem měl za to, že literaturu je třeba spíš chápat, pletu se snad? A dále. Jak souvisí dejme tomu nějaký William Shakespeare a jeho Romeo a Julie s českým jazykem? Jsou-li mé znalosti alespoň dostatečné, musím přece nutně vědět, že Shakespeare nikdy česky nepsal, neuměl a Romeo a Julie se neodehrává na území, které patří dnes k České republice. Tak proč?

Pošetilost také je, že se u maturity „šprtání nesmyslů“ zpaměti bere jako mnohem důležitější, než schopnost studenta se smysluplně a pokud možno gramaticky správně písemně vyjádřit. Musím s politováním konstatovat, že číst některé výplody i mých spolužáků je utrpení. A tohle je prý výběrová škola. Nevím, co se tímto pojmem myslí, jestli se vybíralo podle sponzorských darů rodičů, nebo nějak jinak, ale pokud má naše škola shromažďovat elitu, jak mnozí učitelé s oblibou říkají, pak tedy bůh s námi (a to prosím nejsem věřící). V době, kdy valná většina lidí (a počítám i dospělé) nedokáže korektně napsat ani závorku (případ několika učitelů naší školy), natož čárky v souvětích, mi přijde nesmyslné soustředit se na „biflování“ údajů. Když je pak student nedokáže ani správně prezentovat, k čemu to nakonec bude (pomíjím opět důležitou skutečnost, že devět z deseti úspěšných maturantů to do nástupu na vysokou školu pozapomíná)? Odpovím si sám. K ničemu. A prakticky celé středoškolské vzdělávání v jazyce českém je absolutní ztráta času.