Hrabal + film = Menzel. Tahle rovnice platí už od oscarových Ostře sledovaných vlaků, které režisér Jiří Menzel natočil právě podle knihy Bohumila Hrabala. Následovali trezoroví Skřivánci na niti, po delší pauze Postřižiny a nakonec v osmdesátých letech Slavnosti sněženek. Všechna čtyři díla (nebojím se použít toho slova) se vyznačovala tragikomickou poetikou a téměř hmatatelnou autenticitou, pramenící samozřejmě z geniálních literárních předloh.

Kniha Obsluhoval jsem anglického krále patří mezi Hrabalovy nejuznávanější a čtenáři nejoblíbenější, zdálo se tedy být zcela přirozené, aby se o filmovou adaptaci postaral právě spisovatelův „dvorní“ režisér. Tak se nakonec i stalo, Menzel ovšem začal natáčet až v roce 2006, po dvanáctileté režisérské pauze a desetiletém soudním sporu o autorská práva na předlohu. Obojí se na výsledku svým způsobem podepsalo.

Hrabalovy texty jsou všeobecně dost těžce uchopitelné, ať už díky formě, nebo zásluhou komplikovaně vrstveného a vzpomínkami protkaného děje. Výjimkou není ani příběh číšníka Jana Dítěte, člověka vzrůstem sice malého, ale majícího velké cíle. Celý život se chtěl stát milionářem a dostat se do vyšší společnosti, což se mu nakonec na chvíli také podařilo. Daní za to ovšem bylo neustále přizpůsobování se, podlézání, intriky a nakonec i dlouholeté vězení.

Film samotný se odehrává v letech 1930 až 1965. Jedná se o částečnou retrospektivu stárnoucího Dítěte, vzpomínajícího po propuštění z věznice na své mládí, zároveň se ale do děje připlétají nové zážitky, aby se nakonec obě roviny setkaly a vyústily ve smiřující závěr. Tento způsob vyprávění sice odpovídá Hrabalovu autorskému stylu, klade ale větší nároky na pozornost diváka a v neposlední řadě také na výběr herců a práci s nimi.