Celé to začalo, bezmála před rokem. Občas je potřeba se jít kapánek ztřískat s kamarádem, kterého nevídáte zas až tak často. Když se člověk opíjí s patřičnou společností, tak z toho může vzejít i něco jiného než jen ranní bolest hlavy. Je nutno probrat vše o pití, práci, šílenosti ženských výstřihů a ovšemže se to také zvrtne na psaní.

Elekronická kniha! Co je to za kravinu? Pomyslel jsem si. Já si ke knížce rád lehnu a na mobilu umím používat jen zelené a červené tlačítko. Jenže jeho lavina nadšení je k nezadržení:

„Nová věc! Za chvíli se bude všechno vydávat jen takhle! Papír zůstane pro sběratele. Buďme průkopníci. Člověče to tvý psaní do šuplíku... uděláme super knížku… pořádně se do toho opřeme.“

„Nebo si myslíš, že každej nakladatel čeká na nějakýho Odpada a poperou se o tu jeho geniální beletrii? Kdepááák, do tebe by musel někdo investovat prachy a kde je jistota že se vrátí? Radši tisknout letáky pro Lidl, kuchařky a nebo autobiografii italského šéfkuchaře v Čechách: … a pak jsem patnáct let maceroval lilek, hledal obchod se slušnou parmskou šunkou a učil se říkat to vaše prokleté ŘŘŘ… . Tak se prober kamaráde!“