Tato úvaha není zamýšlena jako bilancování o úspěšnosti nebo neúspěšnosti konzole, ale spíše jako velice subjektivní obraz toho, jak tato malá skříňka na emoce dokáže zasáhnout do života jednoho obyčejného člověka.

Launch nového handheldu téměř přesně před třemi léty byl napjatě očekáván opravdu širokou základnou natěšených budoucích majitelů a asi málokdo byl po jejím zakoupení vyloženě zklamán. Uběhlo však již mnoho vody v řece Jang-c´-ťiang a konzolka dnes stojí na velice nebezpečném skalním výstupku své cesty na vrchol handheldového Everestu. Ale – dojde vůbec někdy na samotný vrchol ? A ukrývá se tam nahoře v mlze vůbec nějaký vrchol ?

Úspěšnost jakéhokoliv produktu se dá posuzovat podle různých kritérií. Ve videoherním světě jsou to zejména nemilosrdná absolutní čísla z prodejů samotného hardwaru, následována pak absolutním množstvím prodaných kusů her. Na dalších, již méně nebo vůbec nebodovaných místech, pak dobíhá samotné množství vydaných her, jejich pestrost, a se sípáním na posledních místech do cíle dokulhávají celková kvalitativní úroveň her a podobní „looseři“. Jsou toto ale opravdu ty správné indicie, podle nichž by se měl dnes o koupi PSP případný zákazník rozhodovat ?

Po přibližně dvou a půl letech života s PSP musím na rovinu přiznat, že tato konzole není pro každého. Určitě ne pro tak široký okruh lidí, na jaký byla mířena kupříkladu PS2 nebo takový GameBoy. Sony, v duchu linie, kterou se rozhodla držet již před mnoha lety, vytvořila opět věcičku, nadupanou úžasnými technologickými prvky, které však stejně jako je tomu např. i nyní v případě PS3, znamenají pro konzoli samotnou paradoxně i smrtelné nebezpečí. Ony totiž tyto vychytávky, nejsou-li v průběhu tzv. „životního cyklu“ konzole náležitě a hlavně masově využity, obracejí se proti produktu stejně jako ostří mečů nespokojených vojáků obracejí se proti svému pánu, pokud válečná kořist zaplacená mnohou prolitou krví, není dostatečně tučná.