Pozornost k začátku je zakotvená velmi hluboko, až kdesi v našem živočišném podloží. Když se v živočichově zorném poli – případně poli sluchovém, čichovém či jiném – objeví něco zásadně nového, nastoluje se otázka přežití. Tvor musí velmi rychle zjistit, je-li ta novinka strašlivý predátor, nebo chutná kořist, kdo na kterém konci potravního řetězce se právě nachází. Tryskem musí vyhodnotit data a rozhodnout se pro útok či útěk, fight or flight. Stejně tak my, objeví-li se něco nového, instinktivně zbystříme. Naše vnímavost i paměť pracují na plné obrátky. Řada výzkumů potvrzuje, že úsudky vytvořené v prvních minutách kontaktu jsou takřka nevyvratitelné. Totéž platí pro začátek textu. Pozor! Nedostaneš druhou šanci udělat první dojem!, říká se.

Televizní pracovníci, kteří střeží sledovanost svých stanic a od dob pověstných koláčů Vladimíra Železného ještě žárlivěji sčítají svoje diváky, dávno vědí, že nejvíc se surfuje v prvních sedmi minutách. Divák, který přežije u pořadu sedm minut, poskytuje podstatně větší záruku, že vydrží do závěrečných titulků. Proto taky dnes většina televizních dramaturgů trvá na efektních a vzrušením nabitých prvních scénách. Žádné pomalé nahřívání, žádné nimravé poznávání figur! Smyslem začátku, milí vypravěči, je ulovit diváka jako mouchu na mucholapku. (A ovládneme se a nedodáme, že zbytek může být tolátní nsemysl!)