Tady si dovolím malou odbočku. Začátky příběhů se – krom jiného – liší svým tempem, narativní rychlostí. Jsou začátky strmé jako skok ze skokanského můstku a začátky povlovné jako chůze po zarostlém lesním chodníčku. Uvedu dva příklady, oba z rukou mistrů, oba napsané v prvé půli dvacátého století v jazyce německém.

Příběh Jeníka Castorpa, který hodláme vypravovat – ne snad kvůli němu (neboť čtenář v něm pozná prostého, byť i osobitého mladého muže), nýbrž pro příběh sám, který se nám zdá nadmíru zajímavý (při čemž musíme ještě na prospěch Jeníkův podotknout, že je to jeho příběh a že se každému taková věc nepřihodí): příběh ten jest velmi dávný, ba, mohlo by se říci, že už je všecek pokryt ušlechtilou historickou patinou, a je nutně třeba, aby byl vypravován v té nejminulejší slovesné formě. (Thomas Mann, Kouzelný vrch, 1925)

Kafkův začátek je strmý, že ani strmější nemůže být. Svým způsobem je v těch dvou řádcích to nejpodstatnější a nejvíc vzrušující, co nám novelka vůbec nabídne. Je to komprese příběhu do jediné šokující věty, rána mezi oči čtenářů.

Mannův začátek je neuvěřitelně pomalý, zdráhavý, neprůhledný a jen s obtížemi čitelný. (Mimochodem, činím odbočku v odbočce: občas si s rozkoší představuji, jak dnes Mann přinese tento text mladému natroublému redaktorovi a ten mu řekne: „Člověče nešťastná, kdo vás učil stylistiku? Takhle psát přece nemůžete! Koukněte, já vám to předvedu!“ A rovnou Mannovi před očima rozseká to košaté souvětí na tři čtyři krátké přehledné věty, odstraní pasáže v závorkách (jenom zdržují!), a to byste koukali, jak by text prokoukl! – Vždycky se mi zdálo, že Thomas Mann, ten úžasný kouzelník formy, tím začátkem říká: Milí čtenáři, komu je zatěžko pročíst se touto větou, kdo nemá tu pomalou zkoumavou vůli prodírat se houštinami textu, raději román odložte a jděte si číst něco svižnějšího. Takhle to totiž bude pořád, několik set stran velmi nesnadné lektury…a pokud vás to bude nudit, nemůžete říct, že jsem vás nevaroval. – Konec odbočky v odbočce!)