Při troše štěstí zastihnete fotografa Roberta Vano v jeho oblíbené kavárně, která je součástí Leica Gallery Praha, kde nedávno ukončil pokračování výstavy The Platinum. Ta se vydala po velkolepém úspěchu ve výstavní síni Mánes (2008) vydala za hranice naší republiky a potěšit tak oko návštěvníka například v Moskvě, Berlíně nebo Paříži. Roberta Vano je rodák ze slovenských Nových Zámků. Ve svých devatenácti letech odcestoval do USA a úspěšně se prosadil na dráze fotografa. Jako fotograf se toužil odlišit. To se mu bezesporu podařilo, a jeho tvorba oslovuje lidi po celém světě.
Co se vyvíjelo, tak to byl hlavně jazyk. Naučil jsme se francouzsky, maďarsky, anglicky, italsky, ale fotky, ty se nezměnily. Netisknu je v tiskárně, ale dělám v platině. Ale co je na těch fotkách, to se nezměnilo. Začínal jsem fotit s klukama a ty pořád fotím. Taky jsem dělal módu a u té jsem zůstal. Lidi říkají, že v mých fotkách je recese. Že modelky na fotkách vypadají jako ve filmu od Viscontiho Smrt v Benátkách. U mě se to nemění, protože kdybych se měnil, to bych se z toho zbláznil.
Móda, ta se mění stále a vrací se. Návrháři když nevědí, co udělat, tak udělají 20., 30., 70. léta, a pak začnou znovu. Recese, artdeco, 20., 30. léta a dokola. A když člověk pořád dělá to stejný, tak má šanci, že ten svět se zase vrátí zase alespoň třikrát do života. Ale kdybych já šel, tak bychom se nikdy nedohonili. To jsem se naučil od jedné paní malířky. Byli jsme mladí a chodili na výlety. A já jsem chtěl každý den jet na jiný ostrov v Řecku, kde je 300 ostrovů a pořád jsem něco hledal. A ona mi říká: „Ty nikoho nenajdeš, když budeš běhat za nosem. Všichni mladí někam běží. Ty musíš zůstat na jednom místě a nechat věci točit kolem sebe.“ To mám i s tím focením. Dělám ty čtyři věci, které jsem dělal. Kytky, zátiší, kluky a holky.
Někde jsem četl, že byly jen dvě takové výrazné doby v minulém století, a to byla 20. a 60. léta. Mezi tím nic nebylo. Byly války a deprese. To byly doby, kdy se něco dělo. Ve dvacátých letech návrháři odstřihli sukně, odstřihli vlasy, oblékli ženy do kalhot, posadili na koně a to byla revoluce. To, že se trošku sukně zkrátí nebo prodlouží, to není revoluce. Revoluce je, že tisíce let nosily ženy šaty po zem, vymetaly s nimi ulice a najednou přišla taková revoluce, že to bylo vidět až do Istanbulu. To musel být šok! Teď právě se říká, že možná bude lepší doba, protože návrháři udělali kratší sukně na tento rok.
