Hrušky – kdysi velmi ceněné a vyhledávané ovoce – se v poslední době ocitají na okraji zájmu pěstitelů i spotřebitelů. Rozměrné koruny hrušní se jen těžko vejdou do malých zahrádek, mnozí vlastníci dávají přednost spíše okrasným než užitkovým zahradám a svůj podíl na úbytku hrušní má i stále více se rozšiřující choroba – rez hrušňová. Svou roli možná hraje i celkem vydatná kalorická hodnota hrušek, a poněkud horší stravitelnost. Ale přesto je škoda o ně jídelníček ochudit!

Hrušeň obecná (Pyrus comunis) se řadí do skupiny několika dalších zástupců rodu Pyrus, jejichž původní pravlast lze jen těžko vysledovat. Některé druhy pocházejí z oblasti Kavkazu, jiné ze Střední Asie, Středomoří a Severní Afriky. Z nich se pak křížením už velmi dávno vyvinuly kulturní formy, které provázely lidstvo odpradávna.

Cesta hrušní do Evropy vedla pravděpodobně přes Řecko, což dokládá i starověká literatura. Například žák Aristotela Theofrast se ve svém spisu Historia plantarum zmiňuje o pěstování čtyř druhů hrušní, zvaných „apeos“. Z jeho spisů se také dozvídáme, že hrušky se tehdy nekonzumovaly syrové, ale vařené nebo sušené

Z Řecka pak vedla již jen krátká cesta hrušek do Říma. Marcus Plinius Cato v díle Historia naturalis uvádí, že v římských zahradách se v letech 23–79 našeho letopočtu pěstovalo na 35 druhů hrušek.