Nevím, kdo si ještě bude pamatovat barevný časopis, už nevím který, možná Život, Svet socializmu, Květy… Bylo to v roce 1972, jak jsem se dozvěděl o 26 let později, a byly v něm uveřejněny krásné, dvě a půl století staré olejové a temperové malby, většinou kruhové, na dřevě. I když to nebyl zrovna Eugene Delacroix, pamatuji si, jak mi bylo líto, že byly schválně rozstřílené.

Obrázky byly z druhé a poslední výstavy terčů v dějinách Československa. Celkově první uspořádali před druhou světovou válkou ve Východoslovenském muzeu v Košicích ještě za ředitelování Jozefa Poláka. V té době už dohořívala svíce posledních střeleckých spolků s tradicí starou několik století. Vznikaly už ve středověku z řad měšťanů, a to hlavně z toho důvodu, že města si nemohla v nepokojných časech dovolit vydržovat stabilní profesionální armádu. Zpočátku šlo o spolky lukostřelců, později vyměnili jejich členové luky a kuše za střelné zbraně. Po bitvě u Moháče roku 1526 došlo k velkému rozmachu střeleckých bratrstev zejména na územích ohrožených tureckými nájezdy. Sdružení dobrovolníků, ze kterých se později vyprofilovaly spolky ostrostřelců a byly podporované i panovníkem danými zvláštními výsadami, vznikaly v Košicích, Trnavě, Piešťanech, Bardejově, Banské Bystrici, Banské Štiavnici, Kremnici, Spišskej Belej… Později se přetransformovaly na sportovní sdružení, ale například v Ľubici se ze střeleckého spolku stalo pohřební bratrstvo. Poslední takovýto spolek na území Slovenska působil v Kežmarku, zanikl v roce 1945.

V Trnavě je činnost spolku ostrostřelců písemně doložená v období 1752 až 1889 (s dvanáctiletou přestávkou po revolučních letech 1848-1849), se zmínkou, že k jeho založení došlo v roce 1750. Svůj původ ale odvozoval již od středověku, a tak v roce 1838 oslavoval svoje kulaté 600. výročí, stejně jako tehdy slavilo město Trnava 600 let od udělení královských výsad. Záznamy o působení čestných dobrovolníků na stráži a v bojové pohotovosti v dávné historii Trnavy se v archivech nenašly, i když zde dobrovolníci jistě působili tak jako v jiných městech. Archivní dokumenty o tom, že v roce 1452 uherský guvernátor Ján Huňady řeší stížnost trnavských měšťanů na své židovské spolu obyvatele, kteří odmítali chodit v noci na stráž, jak je “oddávna v Trnavě zvykem”, zřejmě nesouvisí s dobrovolnou strážní službou.

Výstavu terčů, kterou jsem jako třináctiletý hošík obdivoval v časopise, měla tehdy v rámci trienále užitého umění na starost komisařka Slovenské národní Galerie v Bratislavě Zlatica Adamčiaková. Bohužel, v její skromné expozici už chybělo mnoho exponátů, hlavně ze soukromých sbírek, prezentovaných před válkou v košickém muzeu. Její novou výstavu z doby před devíti lety si již bude pamatovat více lidí. Na svou asi roční pouť se tehdy z Pezinka vydalo víc než sto dřevěných terčů a s dvouměsíčními zastávkami procestovaly Kežmarok, Košice, Kremnici, Trnavu. Z galerie v Dolnom Kubíně putovaly zapůjčené exponáty nazpět do mateřských muzeí.