Jezdím stále stejnou trasu Šumperk - Brodek. Nic záživného. Dneska sem jel vyjímečně dřív než obvykle a tak se stalo, že v Šumperku nasedla do vozu rodinka. Tedy, aspoň oficiálně to asi rodina byla, protože vztahy tam rodinu nepřipomínaly ani omylem, to i já doma mám větší pohodu. Nejstarší holčina měla za týden mít 15, z otce táhlo jako kdyby byl celý den v hospodě (což nevylučuju), mladší holčičky se krčily v koutě a jejich matka si flegmaticky luštila křížovku. A otec neustále nejstarší slečnu před celým vlakem urážel. Jaká že je to k.... a že potáhne z domu pryč, pěkně pod most, že ji nenávidí a ať konečně vypadne, stejně jako předtím. Máti to bylo jedno, že se do toho plést nebude. A dcerka? Ta mi připoměla mě samotného, až mě to popíchlo. Nedala se. A takovým způsobem proti jeho urážkám bojovala - prostě mu vracela stejnou mincí, ale tak, až to bylo nepředstavitelné. Nejde ani popsat, jak sem byl užaslý z takového jednání - ta holka prostě věděla, co chctěla a nedala se zastavit. A do puntíku měla promyšlené, co udělá, jakmile dovrší patnáctiny a dávalo to svému otci za ty urážky taky najevo. Při tom všem se mi vybavila vzpomínka na mě samotného, jak v jejích letech stojím na prahu s batohem s tím, že půjdu někam daleko. Měl sem v něm láhev s vodou, časopis od tety a pár fotek z alba a jednu knihu s věnováním. Jak málo vlastně stačilo k tomu, abych šel. Nu, mě ta odvaha chyběla, ale ona ji měla. Když vystopili z vlaku, tak si šla pro pití, zatímco zbytek rodiny šel k vlaku. A tak sem šel za ní a popřál jí štěstí s tím, aby věřila tomu, za čím jde a nikdy se nevzdávala. Poděkovala a usmála se, i když bylo vidět, jak je zmohlá. Tak to má být, pomyslel sem si a šel se posadit do vyhřáté soupravy do Olomouce.
Na sedadle vedle mě se mezitím posadily dvě slečny. Měly dva velké kufry a každá ještě batoh přes rameno. Ne že bych se nějak zajímal o jejich rozhovor, ale jedna začala pomalu potichu vzlykat. Druhá se ji marně snažila nějakým způsobem utěšit a mě pomalu docházelo, proč pláče. Mezi tím vším bylo slyšet, že ji opustil zase přítel kvůli kámošce, která tohle snad už dělá schválně a že ona ho má pořád ráda. Věta, která mě ovšem postavila na nohy zněla "Já bych tak ráda chtěla začít znova, ale já na to nemám sílu, ani knížku do ruky vzít nemůžu, já to nezvládnu". A tak sem popadl balení papírových kapesníků, co nosím pro případ, že by se mi spustila krev a přisedl si za ní. Obě koukaly trochu udiveně, ale aspoň sem se pokusil ji ujistit, že to zvládne. Nakonec byla ochotná si mě poslechnout a tak sme si navzájem pomohli. Řekl sem jí, že tu sílu v sobě určitě najde a nebojí se jít dál. Chudák holka, byla celá zřízená. Ani se nedivím, že takhle skončila - tak moc se chtěla odrazit ze dna, až se nakonec propadla ještě do větší hloubky než byla. A podruhé už se špatně vstává. A tak jsme si povídali a povídali, aby věděla, že v tom není sama. V Olomouci vystupovaly obě. A obě už se usmívaly. Pokud aspoň k něčemu moje ujišťování bylo, tak sem mohl být spokojený. A za oknem se honily mraky a vítr štípal do tváří.
Nečtu bulvární plátky. Přijde mi odporná snaha rýžovat na pofiderních senzacích. Celebrity jsou nám prý podobné tím, jak nakupují nebo tankují benzín. No, hezký, fakt. Tohle ovšem lidi nijak nespojuje. Tímhle si přece vůbec nejsme podobní. Sdílíme stejné starosti, stejné problémy, ale díky tomuhle vnímání se na to nikoho ani nenapadne podívat. Z dnešního cestování sem si vlastně nejvíc odnesl já - a to že vlastně je tak lehké se stát pro někoho jiného užitečný. No jen koukněte, co mě to stálo. Nic. Snad až na pár slov a kapesník. Tohle je cena za expres let až do nebes - co myslíte, je to drahé? Při dnešních cenách a mezilidských vztazích, nuž, ne každý má na to, aby si to mohl dovolit zaplatit. Ale bylo mi opravdu krásně, protože se tím vším vlastně potvrdilo, že lidi k sobě nemají tak daleko. A cizí lidé jsou přátelé, které máme ještě potkat. Tomu věřím, protože zázraky jsou od toho, aby nás udivovaly a ne proto, abychom se jim snažili přijít na kloub. Možná kdybych dneska všechny ty lidi ani neslyšel a poslouchal v klidu svoje písničky, nic by se nestalo a všichni by dřív nebo později přišli na to, co je pro ně důležité. Ale to bychom neměli vzájemně dobrý pocit, což by aspoň podle mě byla škoda.
Já sem původně chtěl do celého článku hodit od Amy MacDonald "This Is The Life" - líbí se mi ne proto, že ji hrají všude, ale protože mi celé album poslal Lukáš a trefil se do mého vkusu. Ale tahle je lepší a veselejší. A zase sem si ji pustil jenom náhodou. Vlastně jak málo stačí k tomu, aby byly věci takové, jaké mají být. Tentokrát si dovoluju pohádkový konec a zároveň přání nejen pro dnešní zůčastněné, tak snad se splní - "A žili šťastně až do smrti"
