Doufám ve Vaše pochopení, a proto Vás chci nyní poprosit, abyste společně se mnou vzpomněli na mého otce, který zahynul v Terezíně, na mého bratra, který zahynul v Osvětimi, na mou ženu, která nechala svůj mladý život Bergen-Belsenu. Neočekávejte však ode mne slova nenávisti. Ostatně, koho bych měl nenávidět? Znal jsem pouze oběti, neznám však pachatele. Alespoň je neznám osobně - a obviňovat někoho neosobně, kolektivně, to striktně odmítám.

Neexistuje žádná kolektivní vina. A věřte mi, že to neříkám poprvé. Tvrdil jsem to od prvního dne svého osvobození z koncentračního tábora. Věřím, že by bylo zločinem označit za kolektivně vinné Rakušany, kterým je dnes méně než padesát let. Řečeno psychiatrickou terminologií: byl by to zločin, pokud by se nejednalo o případ šílenství, a navíc i krok zpátky k ideologii nacionálně socialistické rasové nadřazenosti.

Tolik budiž řečeno těm, kdož věří, že člověk musí mít pocit viny nebo že se má přinejmenším stydět za věc, kterou neudělal ani nepřipustil on sám, nýbrž kterou způsobili jeho rodiče nebo dokonce prarodiče. A domnívám se, že oběti někdejšího kolektivního pronásledování by měly být a že také budou první, kdo se mnou bude souhlasit, ledaže by chtěly vehnat současnou mládež do náručí starým nacistům nebo neonacistům.

15. srpna 1945 jsem se vrátil společně s několika Vídeňáky (mj. s paní Rosou Jochmannovou) nákladním autem do Vídně. Byl to první možný transport, i když vlastně také pouze ilegální. Od té doby jsem byl třiašedesátkrát pozván do USA - na univerzity apod. Z každé této cesty jsem se vrátil do Rakouska. Ne proto, že by Rakušané tolik milovali mne, ale proto, že jsem miloval Rakousko. Láska, jak všichni víme, není vždy založena na vzájemnosti.