Jednou v noci mne vytrhl z podřimování u televize zvonek. V domovním telefonu se ozvala rusky mluvící žena a dožadovala se vstupu do domu. Neznám žádnou ruskou sousedku. Dokonce ani souseda. Vysvětlil jsem ji, že si má nosit vlastní klíče a zase jsem zavěsil. Měl jsem radost, jak jsem ubránil naši nástěnku rozpisu domovních úklidů před ruskou mafií a šel jsem spát.

„Víš, trojúhelník vypadá…součet úhlů..ne.. jak vono to.. jo součet čtverců nad odvěsnami“, ale to je zas ten pravoúhlej.„ "Sakra!“ „No, zkrátka trojúhelník je trojúhelník“, zněla definice, ze které by můj matikář neměl radost. „A zelená barva, jak bych ti to jenom přiblížil?“ „Zelený trojúhelník je hodně podobný červenému trojúhelníku, jen ta barva je kapku jiná. Je možný, že od včerejška vybledl nebo změnil barvu, protože včera tam tutově ještě byl!“

Ani nevím, kdy manželka během odborného geometrického výkladu praštila telefonem. Netuším, jestli máte stejnou zkušenost, ale u nás po podobné technické přednášce následuje studená večeře vlastní výroby.

Domů jsem přijel až za tmy a do výtahu jsem nastoupil s mladším manželským párem. Paní měla zlaté přední zuby. O zemi původu nebylo pochyb. Došlo mi, že to bude asi ta osoba, kterou jsem nechtěl pustit včera do domu. Jen jsem doufal, že nepřijde na to, že díky mé domobraně trávila večer v dešti před domem.