TÁBOR - Rafael Maria Boušek, který se narodil 20. června 1892 v Klokotech do tehdy známé učitelské rodiny, je poněkud opomíjenou táborskou osobností. Boušek byl středoškolským profesorem na táborském reálném gymnáziu a na gymnáziu v Nymburku, kde vyučoval především biologii. Mezi žáky proslul hlavně jako člověk, který má smysl pro humor, recesi i dobrodružství. Kromě toho se zasloužil o výzkum vodní nádrže Jordán, byl znám jako chovatel cizokrajních plazů, malíř a také jako člověk, který se věnoval praktické magii. Zemřel v domově důchodců v Chýnově 27. ledna 1969 a pochován je na hřbitově v Klokotech v rodinné hrobce.

Podle jeho žáka, pozdějšího univerzitního profesora V. Dyka, byl Rafael Maria Boušek průkopníkem přehradního výzkumu u nás. Část života věnoval nádrži Jordán, kde prováděl výzkum, na jehož základě vypracoval přehled o periodicitě planktonu. Jelikož měl i výtvarné nadání (jeho obrazy živočichů se na některých aukcích prodávají dodnes), doprovázel své výzkumy i kresbami. Věnoval se také mapování dna Jordánu. Podnikl za dva roky 322 vyjížděk na lodi, při nichž vykonal, kromě jiné vědecké práce, 2343 měření. Svá měření hloubky prováděl z lodi tak, že měl na laně přivázáno závaží, které spouštěl na dno. Největší hloubku naměřil něco málo přes dvanáct metrů, čímž vyvrátil ve své době rozšířené spekulace o tom, že je Jordán hluboký jako věž kostela na Žižkově náměstí. Také zaznamenal směr hlavních větrů a nejčastějších bouří.

Rafael Maria Boušek se také zajímal o praktickou magii. Mimo jiné prováděl takzvanou magickou evokaci, což se nechá zjednodušeně vysvětlit jako vyvolávání čehosi z jiného světa. Autor knihy „Novodobý český hermetismus“ Doc. PhDr. Milan Nakonečný (nakladatelství Vodnář, 1995) se s Bouškem sešel a ten mu vyprávěl o své démonologické operaci. Při ní se mu podařilo vyvolat „něco“, co popisoval jako velké množství černých vran, které se najednou slétly a poletovaly okolo něho. Jak k něčemu takovému mohlo dojít a je něco takového vůbec možné?

Při běžné evokaci stojí operatér v ochranném kruhu u svého oltáře a provádí přesně stanovené úkony rituálu. Není to jen doslovné odříkávání nějakých textů, ale zároveň i dechová cvičení, vizualizace a dostávání se do stavu, který bychom mohli přirovnat k určitému druhu transu. Účel rituálu může být jen čistě experimentální, přičemž se operatér snaží sám sobě dokázat či vyvrátit pravost určitého rituálu, k jehož postupu se dostane pomocí archivních textů či esoterických knih, ve kterých lze dnes již často objevit pravé či podvržené texty a postupy. Účelem evokačního rituálu může být i touha po změně svého života a víra v to, že pomocí rituálu můžeme změnit něco k lepšímu v obecné rovině (například aby se odvrátila válka) nebo jen v čistě egoistické rovině (například aby operatér získal peníze nebo aby zničil někoho, kdo mu stojí v cestě). Nemusí nutně věřit v materiální existenci démonů, ale může si účinnost rituálu vysvětlovat psychologicky. Člověk nemusí změnit určitý děj, ale vlastně pomocí autosugesce změní svůj vnitřní postoj k tomuto ději. Jedním z druhů evokace je také nekromancie, se kterou se možná mnoho z nás setkalo v literatuře či ve filmu – jedná se o vyvolávání duše zemřelého.