Jedna z věcí, kterou sem v sobě relativně úspěšně "uspal", byla absolutní touha po tom jet do Irska a nevrátit se. Irsko jako takové ve mě celé nějak zapadlo prachem, ale já mám nový vysavač a nedám se! Ono to začalo poměrně s celým tím magořením ohledně zeleného ostrova tak nenápadně...
Píše se rok 2000. Je léto, babička je u nás na kafi, já sedím v obýváku, televize je zapnutá. Běží pořad "Sama doma" a usměvavá moderátorka uvádí nové album od hudební skupiny "The Corrs" - tehdy to bylo "In Blue". Nechápu, proč v televizi tehdy dávali videoklip "So Young", ale prostě sem to mimoděk poslouchal při babrání se v elektrickém vláčku...ovšem asi tři dny potom se stejná situace opakovala s tím rozdílem, že jako videoklip běžela "Breathless" - a tehdy to začalo... O čtyři roky později se vysílá před Vánoci v televizi teleshoping. Já mezitím měl hudební styl těžce popový, po Irsku ani stopy. A na pozadí tehdy proklamované kolekce "Mysteria Celtica" opět zazněla "Breathless", takže požadavek byl jasný - tohle prostě bude pod stromkem i kdyby se naši měli rozkrájet! Kamarádka obětavě vyplnila neschopnost opsat si z obrazovky číslo, já ho předal rodičům a nemohl se dočkat Vánoc. Je 24.12.2004. Nadšeně se vrhám ke stromku a postupně likviduju papír. Nadějnější dárky - tj hranaté tvary menší velikosti jdou na pozdější dobu, aby naděje umřela poslední. Umřela stejně. Pod stromkem jsem od máti objevil placku s názvem "The best of celtic music II" a s výběrem tvorby českých kapel. Nemusím dodávat, jak těžké zklamání to pro mě bylo a co sem si v tu chvíli myslel. O čtyři dny později sedím s babičkou u telefonu, voláme ono zachráněné číslo a objednáváme to, co jsem k Vánocům nedostal. Díky babi! Komplet šesti disků přišel do dvou týdnů - dali jsme osm stovek za jedinou písničku, ještě k tomu v cover verzi od nějaké pofidérní kapely...ale moje spokojenost byla obrovská. Nadšení pro The Corrs si všimla moje spolužačka, která mi vypálila jedno svoje album - "Talk On Corners". Trvalo tři týdny, než sem tomu došel na chuť, ale stálo to za to! Později sem od spolužáka dostal "The Best of The Corrs" a od kamarádky mojí exslečny alba "Unplugged" a "In Blue". Přece jen mi ale na všech něco chybělo. Vědel sem, že Corrovci měli jednu písničku tak skvělou, že ji musim mít, protože přesahuje všechno, co sem kdy slyšel - ano, tušíte správně, byl to "Angel" :-). Zjistil sem to v březnu 2005, podle ukázky na oficiálních stránkách a jedněch funkčních sluchátek. A protože jsem taky věděl, že album "Borrowed Heaven" v mém okolí nikdo nemá, a v knihkupectví Tycho jej měli, rozhodl sem se jednat a použít narozeninové peníze k nákupu vysněné muziky. Ve středu, 12.4.2005 nasedám s otcem do auta. On jede do nemocnice, já jedu - poprvé zcela samostatně - tramvají do centra. Jako narozeninový dárek k patnáctým narozeninám si pořizuju jedinou originálku svého života. Sice sem zapochyboval, jestli si nemám koupit absolutně nové album "Home", ale vyhrála jistota. Album bylo v kazeťáku dvakrát - druhý den přišla kamarádka a donesla sehnanou vypálenou kopii. I tak se stalo věcí, která byla zhmotněním všeho. Stála na čestném místě v pokoji a sledovala vše, co se v něm kdy odehrálo. Díky němu sem se dostal mezi úžasné a úžasnější lidi, začala mě zajímat hromada jiných věcí než jen sezení v tomhle zapadákově. Album pro mě zosobňovalo využitou šanci a splněné přání. Dodatečně sem si sehnal i alba "Home", které mi bylo po jednotlivých písničkách posláno a "Forgiven not Forgotten", které sem po dlouhém shánění nahnal na Ulož.to. Přesto zážitek rozbalení "Borrowed Heaven" a první puštění "Angel" zůstal nepřekonaný a nepřekoná ho nic. Album nyní už doma nestojí. Bylo pro mě natolik cenné, že sem ho musel darovat dál, protože jsem věděl, že nic vzpomínky na něj nevymaže a že má kolem sebe tak silný příběh, že musím zajistit jeho pokračování. Album spustilo jeden z nejkrásnějších příběhů, který se v mém životě odehrával a odehrál, stálo na počátku všeho, co mě dokázalo obrátit naruby a ono bylo pověstnou rozbuškou, která zapříčinila lavinu nejlepších událostí v mém životě. Díky tomu všemu, co spustilo ve mě a kolem mě čtete tyto řádky a já sem dnes Stefja. Je dobře, že jeho příběh pokračuje. The Corrs mě provázeli a provázejí všemi obdobími a pokud mě někdy něco vystihlo, byla to právě jejich hudba a za ni jsem vděčný. Zhltnul sem asi tři jejich koncety, mám nespočet videoklipů a muziku, která za to stojí.
Čtverka našich sourozenců Corrových je z Irska a - přiznám se rovnou - to ve mě vždy vzbuzovalo jisté sympatie. Když sem ještě pracoval jako knihovník, měli jsme defacto o Irsku, respektivě o Keltech knihy dvě. Jednou byli "Keltští hrdlořezové" z edice děsivých dějin a druhou byla půvabná publikace "Mýty a legendy -- Egypt, Řecko, Galie". Ta vynikala nádhernými ilustracemi, které zobrazovaly výjevy z keltské mytologie...tu knihu musim někde sehnat, i kdybych jel do Prahy a měl prochodit všechny antikvariáty! Zavrtávalo se mi to pod kůži čím dál tím víc. To už mě začínaly začínat i jejich náboženské obřady, běžný život a zvyky. Dodnes trvám na líbání pod snítkou jmelí. Postupně to začalo krystalizovat v konkrétnější podobu, k čemuž přispěla výše zmíněná kapitola s The Corrs - poznat Irsko ze všech stran. A tak sem se do toho pustil a začal louskat fakta o zeleném ostrově ve velkém. V době největší zaujatosti sem dokázal mluvit hodiny na jakékoliv téma - od zániku úzkorozchodných železnic v jižní části ostrova po rozložení národních parků a jejjich geofondy. Historie - žádné tabu, od Keltů až po dělení na katolickou a protestantskou část (ehmm...původně zde měl být můj politický názor, ale provedl sem cenzuru, protože nechci být ovlivněn rasismem). Irská literatura pro mě představovala čítanky a co se muziky týče, dal sem se v plén a můžu říct, že sem toho zhltl hodně, od těch klasicky hospodských kapel až po nadnárodní útvary. Nadšení z téhle země rostlo pokaždé, když sem zjistil, že nějaká slavná osobnost je z Irska a nadšení pro tuhle zemi se projevovalo v lehkém údivu, když sem na sebe hodil zelené gatě, bílé triko a na klobouk sem si navázal oranžovou stuhu - i toho sem byl schopný a přiznám se, že mi to trošku i chybí. Zašlo to dokonce do takového stavu, že ačkoliv z duše nemám rád sport, při fotbalovém zápasu Irsko - Česko sem si vsadil na výhru Irů, namaloval si na obličej irské vlaječky a k zápasu žral zásadně dovozové irské sušenky. Stejně to nakonec projeli 0:1, ale měl sem dobrý pocit, že sem udělal maximum. Uplatit rozhodčího opravdu nešlo, ačkoliv...
Irsko jsem si zamiloval taky pro jeho zvláštní tajemnou krásu, která vyzařuje z jeho prostředí. Mám doma obrovskou barevnou knihu, která mapuje národní parky VB a Irska. Tamní krajina je podmanivá, mystická jako její pověsti. Všechno tam mi přijde mnohem živější než tady, mnohem míň nedotčené. V irských lesích jako kdyby ještě běhali jednorožci, víte jak to myslím. Ten kraj daleko víc evokuje smysly - od rozeklaných hran Moherských útesů, kde moře hučí a šumí a vlny narážejí na strmé stěny a vítr fouká od moře, čerstvý, svěží, ještě nevdechnutý až po irské lesy, temné a širé, kde jen potajmu šumí listí a pěšiny se klikatí mezi duby. Na irských zelených pláních stačí jen rozpřáhnout ruce a dát svoje vlasy do větru nebo do trávy a už můžete létat. Když stojíte v polorozpadlé katedrále uprostřed ničeho, můžete slyšet, jak vám okolní zdi vypráví příběhy o rukou, které je stavěly, které opracovávaly jejich kameny. A když vzhlédnete vzhůru, vidíte místo krovů jen nebeskou klenbu, která je nejpevnější ze všeho. Když slyšíte padat vodu z kamene na kámen, víte, že vám vypráví, odkud teče, koho cestou potká a o zemi, ze které pochází, o kapkách deště, které ji živí, o pramenech z hlubin, které ji napájí. Stačí tak málo - jen zavřít oči, posadit se na kamený plot u cesty, čekat, jestli někdo půjde okolo a nebo jen dýchat irský vzduch. Vnímat majestátnou samotu kamených domů, položených do krajiny, opřít se o tajemné irské menhiry podél cesty, podívat se na svůj odraz do jezera a slyšet nad sebou promlouvat planiku. Mluví k vám o tom, kolik let se její kmen dívá na svůj odraz, jak se větve ostatních stromů navzájem proplétají a objímají, jak si rozumí v tichu a drží se v bouři. A nebo jen vnímat slunce na svojí kůži, déšť ve vlasech, vítr v zádech a nic neříkat. Cítit každický svůj výdech a nádech a i když jste jen malou součástí všech těch výjevů, tak vnímat, že tohle všechno ožívá díky vám, díky vašemu srdci. A nebo se jen posadit k ohni do křesla, hladit psa po hlavě, dívat se na obraz nad krbem a pomalu usínat s myšlenkami na tohle všechno. V Irsku jsem nikdy nebyl, ale vím, že bych měl přesně tyhle pocity, kdybych šel cestou skrz irské louky k lesu nebo k útesům. Doma mám jedinou, jedinkou irskou věc. K sedmnáctým narozeninám mi přišla z Dublinu obálka, obrovská obálka s nádhernými známkami. Uvnitř se skrýval nejkrásnější věcný dárek, jaký mi kdo někdy dal. Jeden človíček, co žije v Dublinu, se dozvěděl, že toužím po pravé irské píšťalce - sice sem tin whistle doma měl, ale chtěl sem tu (správná úvaha), na kterou hraje Andrea v "Angelu". Tak milý človíček nezištně šel, koupil mi u Walton's jejich "sweetone" a poslal mi ji domů. Pozlacení trochu opršelo a náústek taky není jak nový, ale píšťalka mi připomíná nezištnost a ochotu od člověka, který mě defacto neznal. A v neposlední řadě je to krásný hudební nástroj a jsem rád, že na něj umím. Snil sem ještě o bodhránu, ale za ušetřené peníze sen raději odjel na Balog...život je někdy krásná náhoda.
