Moje máma Míla se narodila 24. září 1920 v malé, celkem odlehlé vesnici Kotvrdovicích na Drahanské vrchovině, nedaleko Blanska. V Kotvrdovicích vychodila obecnou a po ní v sousedních Jedovnicích měšťanskou školu. Když přišla válka a Němci zabrali spolu s jinými v kraji i jejich vesnici, provdala se v Olomouci, kde vystudovala zdejší gymnázium a posléze navštěvovala filozofickou a přírodovědeckou fakultu (protože Němci zavřeli vysoké školy, studium dokončila až po válce, ovšem už jen Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde počátkem padesátých let získala doktorát). To se už přestěhovala do Prahy. Nadále pak pracovala v různých zdravotních zařízeních v oboru mikrobiologie. Nejprve ve Státním zdravotním ústavu (kde na ní dodnes vzpomínají, viz kroniku ústavu vedenou Dr. Kožíškem) a krátce i v Branickém pivovaru, než na delší čas (10 let) zakotvila v Podolském sanatoriu – Ústav pro péči o matku a dítě, kde založila a vedla oddělení mikrobiologie. Pak ale odešla pracovat jako mikrobioložka do Thomayerovy nemocnice v Praze Krči, kde strávila 15 let až do svého odchodu do důchodu. Poté žila se svým manželem Eduardem nějaký čas na jejich chatě v Posázaví, kde kromě stálých přátel přijímali stovky návštěvníků. Po listopadu 1989 se věnovala psaní knížek a přednáškové činnosti, prakticky až do své smrti. Zemřela12. května 2001.
Můj táta Eduard se narodil 25. listopadu 1908 v kasárnách v polském Přemyšlu českým rodičům, neboť jeho tatínek byl povoláním voják. Dětství strávil u dědečka v Brzicích u Jaroměře v Orlickém podhůří, než se po vzniku samostatného Československa přestěhovali do Prahy, kde vystudoval reálné gymnázium a posléze Právnickou fakultu, na které získal doktorát ve třicátých letech. Posléze získal práci na okresním úřadě v Rakovníku, kde se vypracoval na post okresního hejtmana (nejvyšší správní úředník v kraji). V té době se oženil, z tohoto manželství pozůstávají dvě děti. Za války se z titulu své funkce, při každodenním nasazení života aktivně účastnil odboje proti nacistům, zvláště pak v květnovém povstání. Jako vlastenec a okresní hejtman vedl květnovou revoluci, ve které se významně podílel na několika akcích, jež vedly k celkem nekrvavému osvobození již 5. května 1945, za což obdržel po válce od prezidenta republiky vyznamenání za chrabrost v přímém boji. Za nacistické okupace a později i po celou éru komunismu byl sledován a pronásledován ze strany vládnoucí totalitní moci. Po válce se přestěhoval zpět do Prahy. V padesátých letech byl spolu s mnoha dalšími právníky vyhozen z práce, bolestivě se v té době rozváděl, krátce žil v Senohrabech u Prahy, neboť se přechodně nechal najímat na brigády, avšak do normálního pracovního poměru nesměl být z ideologických důvodů přijat. Nakonec sehnal práci pomocného dělníka v tunelu. V oné době se podruhé oženil a měl další dítě, trávil dlouhý čas na stavbách českých, moravských a slovenských tunelů a mostů, než mu bylo u téhož závodu Železničního stavitelství nabídnuto místo mechanizátora. Na tomto zařazení setrval až do odchodu do důchodu. V šedesátých letech (1963 – 69) přednášel v pražské Unitárii; když byl nucen tuto organizaci opustit a nesměl již v Praze přednášet, objížděl ještě necelý rok přednášet po republice, do měst, kam si jej lidé pozvali. Posléze mu zakázali veškerou přednáškovou činnost. Po několika letech se z Prahy přestěhoval na chatu do Posázaví, kterou v té době za pomoci rodiny a přátel dostavěl. Tam pokračoval v literární činnosti. Na své chatě oba rodiče žili dlouhá léta, a právě sem, kromě stálých přátel, směřovalo i značné množství návštěvníků. Listopad 1989 uvítal Eduard Tomáš s velkým nadšením. Vrátila se demokracie a spolu s ní svoboda slova a projevu. Mohl konečně publikovat své knížky, svobodně hlásat své názory. Začal opět s přednáškovou činností (před svým unitářským obdobím přednášel již dříve v Kladně a v Českém rozhlase), které se věnoval prakticky až do své smrti 26. května 2002.
