sedím si v kavárně, i když netuším ani jen vývěsní štít. sedím si v kavárně pražskej a jen tuším, kde jsem. ještě nikdy ztracenej v prostoru, a tak jen hřeším s klidem cholerického dýmkaře. dýmkaře, kterého dýmka přivádí notně ke klidu.

jsem celej soustředěn. stal jsem se dýmkou s cizím tabákem v sobě. bráním se a bojuju. vzpírám se nevyzpytatelnému kouři. jsem zmaten a nad věcí. nedám se jen tak pokořit pouhou listenou! soustřeďuju se pro vítězství. soustřeďuju se neprohrát. najednou cítím, jak podléhám. cítím svou proměnu, a cítím ten kouř, a dým, který mne pohltil. bráním se už jen náznakem.

přichází apatie a jen se nechávám unášet vzhůru. jsem už jen oblak dýmu a tuším, ba přímo vidím, jsem si jist molekulou prachu dýmu tabáku, co ne-mám rád. uvědomuju si lidi a stolky a hromady dívek a otevřené okno.

někde hluboko pod sebou vnímám kostel. kostel na náměstí míru. co je tohle za název?! a jen auta a smrad, a v dáli klakson a černá praha noci konečně předvedla svou moc. moc zakrýt vše, jak je a jak má být.