Čas od času se v reálném i virtuálním veřejném prostoru (třeba na internetových stránkách obcí) objevují stesky na zdánlivě nepochopitelné či neuchopitelné jednání určitých skupin obyvatel, vesměs označovaných za mládež, které se opět zdánlivě destruktivním způsobem obrací vůči vymoženostem moderního veřejného vlastnictví, jímž je tzv. městský mobiliář, v jehož rámci jsou nepřehlédnutelným způsobem tímto jednáním „tématizovány“ autobusové zastávky. Autobusové zastávky se vyznačují v rámci městského mobiliáře i vybavenosti dopravních sítí výraznou specifičností, kterou postrádají naproti tomu například vlakové stanice, lavičky v parku či odpadkové koše. Ani tyto součásti vybavení veřejného prostoru se sice nevymykají pozornosti a reakcím, které neodpovídají pouze jejich „primárním“ funkcím, nicméně tyto reakce se vyznačují odlišným myšlenkovým pozadím a odvíjejí se od jiného typu interpretace daného objektu respektive dané instituce, kterou objekt reprezentuje a konkretizuje v určitém místě. Je třeba známo, že dopravní značky jsou v určitých kontextech vnímány jako materializace ovládající moci, zákona, norem, které jsou pokládány za kolonizační či téměř znásilňující opatření. Lavička v parku je zase vnímána jako místo intimní, vhodné i k erotické aktivitě, jako místo skrytosti, nehybnosti. Vlaková nádraží, ať už jsou umístěna kdekoli, mají pověst míst vzdálených od centra, uzlů v autonomní dopravní síti, jejíž trajektorie (koleje) jsou odtrženy od běžných cest a komunikačních drah. Naproti tomu autobusová zastávka je mnohdy mnohem více prorostlá s daným teritoriem (zvláště na venkově), často se nachází v jeho centru; dráha, u které stojí, a kterou zviditelňuje, není monofunkčním autonomním světem jako železnice, ale polyfunkčním proudem, do něhož se vlévají koryta běžného života daného místa, která mohou tuto dráhu sledovat v kratších či delších úsecích, neustále ji křižují, obklopují, mísí se s ní (u autobusové zastávky je často umístěn přechod přes vozovku, občas se poblíž nachází škola, restaurace, radnice atd.). Autobusová zastávka také nepředstavuje symbol vládnoucí moci, neboť jejím hlavním účelem není zviditelňovat normy a zákony, ale sloužit více či méně uspořádanému a účelnému pohybu v tělesném i duchovním smyslu. Autobusová zastávka ukazuje především cestu samotnou, ukazuje místo, kde probíhá cesta, která by bez zastávky nebyla dostatečně zjevná. Každá silnice není cestou, tj. není trajektorií, po níž směřuje touha. Některé silnice vypadají čistě utilitárním, obslužným dojmem. Přítomnost zastávky naznačuje, že daná trajektorie obsahuje body, možná i cílové body, které obnášejí určitý potenciál či „intenzitu“ (jak říká Deleuze[1]). Taková trajektorie pak není neutrální spojnicí, ale vektorem stupňujícího se napětí, což nemá co dělat s finalitou, ale s emocí, s „prožívanými stavy“ (tento termín komentuje znovu Deleuze ve svém hodnocení psychoanalýzy). „Prožívané stavy“ není vhodné podle některých psychoanalytických proudů překládat ve „fantasmata“, jejichž účelem je normalizace a možnost signování společenské smlouvy neurotickou osobností. Rozhraní reality a fantasmat je velmi nejasné, proměnlivé. Na autobusové zastávce zevlující člověk pozoruje a prožívá cestu. Tento prožitek je pravděpodobně o to intenzivnější, že tento flaneur se tělesně nepohybuje. Zastávka je uzlový bod očekávání a touhy. Nejedná se o očekávání konkrétní, předvídané události, ale o otevřenost události samotné, o prožívání určitého typu „těhotného“ času; času, který je vytržen z utilitárního směřování, tedy o prožívání času jakožto času – událostí, mizení, trvání, záhybů. Vnímání času představuje základní akt zevlování na autobusové zastávce, jehož horizontem je touha a ukotvením domov. Domov protnutý tětivou cesty, která místo otevírá, štěpí, čeří. Tětiva cesty je pro prožívání domova neobyčejně podstatná. Potencialita, kterou cesta domovu přináší, vytváří z tohoto místa prostředí, ve kterém lze žít velmi odlišným způsobem od místa, které není rozetnuto cestou. Toto kruhové tvrzení by se dalo podepřít řadou vzletných definicí, které odpovídají hlavně modernímu epistémé (pokrok, revoluce, poznání atd.), to by však poněkud zjednodušovalo naši interpretaci fenoménu zevlování na autobusových zastávkách. Zevlování kolem autobusové zastávky je do značné míry samoúčelné, má význam samo v sobě, je to akt touhy pro rozjitření samo, akt nejdůslednějšího prožívání času a cesty bez možnosti jejich spotřebování, vyčerpání. Na autobusových zastávkách se sní sny, spřádají plány a fantazie, které se ani v nejmenším nemají uskutečnit. Zastávka je považována za plně nepredestinované místo, za místo bez přesného rozvrhu a určení, za místo otevřené pro změny, události, pohyb, intenzitu. Přílišné uzavírání a předurčení zastávce jen škodí. Proto je potřeba zastávku někdy znovu „otevřít“, umožnit proudění. Zde se dostáváme zpátky ke zmíněným nářkům nad vandalstvím a poškozováním veřejného majetku. Rozbití skla na zastávce, stržení jízdního řádu a podobně není primárně akt znuděné destrukce, ale akt znovu-otevírání daného místa/cesty. Zastávka představuje bránu na cestě a není vhodné ji zavřít, místo brány vytvořit bariéru. Zastávky se obvykle nedočkají ze strany „vandalů“ naprostého zničení, pouze určitého narušení příliš jasně a jednoznačně definovaných funkcí a tvarů. Současné snahy designérů o co nejoriginálnější, tj. nejvíce jedinečnou a tedy konkrétní a o co nejfunkčnější podobu zastávky se naprosto míjejí s jejím skutečným posláním. Nemá smysl, aby zastávka primárně sloužila krátkodobým návštěvníkům, kteří vzápětí odjedou jinam. Zastávka hraje naopak zásadní roli v životě komunity daného místa, která ji funkčně nespotřebovává, ale emocionálně prožívá. A může ji prožívat pouze jako otevřenou bránu cesty, v jejím potenciálu a intenzitě, čemuž každá jedinečnost, přesnost a dokonalost může jen uškodit. Vandalství pak není symptomem nelidskosti, ale právě lidství. Lidství, které touží a prožívá, sní a hraje si. Sen a touha vyžadují určité prázdné místo, nedosažitelný horizont, „místo nedourčenosti“, jak se praví v literární teorii. Každé „originální“, autorské řešení se rychle okouká; prázdno se neokouká nikdy, neboť je pouze projekční plochou fantazií. S designem se musíme vždy spíše „smířit“, než že bychom ho mohli prožívat. Design můžu ocenit pouze jako turista, který se v daném místě příliš nezdrží. I rádoby proměnlivý design představuje pouze obezličku. Tzv. funkční design představuje pak problém, který je zcela mimo sféru reality a jedná se nejspíše o protimluv či absurditu. Proklamovaná interaktivita je pochopitelnou součástí užívání jakékoli věci, která ji ovšem neobsahuje jako nějakou specifickou vlastnost. Interaktivita se do věci prolamuje podobně jako tětiva cesty štěpí domov a díky tomu vytváří domov jako místo, do kterého se lze vracet. I k funkci věci se lze vracet a hledat v ní tak svůj domov. Nicméně věc musí být proťata potenciálem nahodilosti a události, jinak přestává být věcí a stává se objektem. I autobusové zastávky pod vlivem zevlounů svůj design nezadržitelně získávají; tento design se však neustále proměňuje a převrstvuje. Graffiti, vrypy, letáky, chuchvalce slin, ohyby a zvrásnění konkretizují prostor zcela nezaměnitelným způsobem. Otázkou dnešních dnů je zřejmě míra „demokratičnosti“ takového počínání. Uvažuje se o tom, že určitá skupina si svými jedinečnými zásahy uzurpuje daný prostor pro sebe. „Demokratickým“ by naproti tomu měl být sterilní a indiferentní prostor, ve kterém nikdo nezanechává trvalejší stopy. Takový prostor lze však vytvořit pouze v rámci matematické abstrakce. Tělesná realita má naproti tomu pouze dvě možnosti: buď ovládání a dohled ze strany nejvlivnějších mocenských sil nebo alternativa nutně lokální a početně omezené kontra-kultury. Z těchto dvou variant je potřeba vybírat při skicování veřejného prostoru a počítat s tím, že jedna z těchto dvou sil se na podobě prostoru zásadním způsobem podepíše. V rámci současné komerční kultury se vynalezla iluze třetí možnosti: kvazi-intimita uprostřed prostoru zaplněného vzájemně nekomunikujícími a neznámými konzumenty. Rubem tohoto zdání intimity jsou pak komplikované a neobyčejně rozsáhlé technologie, které v skrytu její chod zajišťují a při pohledu z druhé strany odhalují zjevnou mechanizaci a dehumanizaci rádoby „přátelského“ prostředí. „Cesta bez pohybu“, o níž mluví Deleuze, představuje smysluplnou alternativu postmoderního nomádství, tedy neustálého ztroskotávání na víceméně teleologické pouti (o níž hovoří Zygmunt Bauman[2]), jejímž účelem je dokonalá slast (např. z kariérního postupu či růstu) a má mnohem blíže ke kategoriím touhy a intenzity než prokmitávání indiferentním prostorem anonymních, ale zároveň plně predestinovaných mobilů a variabilů, které nabízí dnešní cestovní průmysl. Zevlování na autobusové zastávce a udržování její potenciality i za pomoci destruktivních operací je tedy třeba interpretovat v této souvislosti jako společenskou, kulturní a filosofickou alternativu a nejen jako zlořád, nebezpečí chaosu a majetkovou újmu.