Těžko lze spočítat takzvané “zelené ostrovy“, máme-li věřit turistickým průvodcům. Podle nabídky cestovních kanceláří je zelený ostrov v podstatě každý ostrov, který není zrovna pokrytý souvislou vrstvou lávy z aktuálně činné sopky nebo žlutými dunami pouštního písku.

S Irskem je to trochu složitější, jeho smaragdová barva je nepopiratelná. Pro nás Středoevropany je však třeba zdůraznit, že ta zelenost se vztahuje spíše k pastvinám než k lesům, spíše k trávě než ke stromům. To je jeden z paradoxů působení člověka, že vlastně dlouhodobá ekologická devastace, jakou bylo postupné vymýcení původních irských pralesů, dala vzniknout velice krásné krajině. To, že zde však není poušť, není zásluha člověka, ale teplého a vlhkého podnebí, které ovládá vlahý Golfský proud a nekonečné přívaly deště od oceánu. Jak vypadaly ty původní lesy, můžeme vidět v několika národních parcích, byly překrásné, krásnější než cokoliv, co si umíme v našich poněkud vyprahlých krajích představit. Ostrovní lesy byly tvořeny porosty dubů, bříz, tisů, cesmín, hlohů a buků, všechny ty stromy stárly nerušeně do letité krásy, jejich kmeny se vlnily a proplétaly jako končetiny tajemných bytostí, které během dne nenápadně asimilují a během noci opouštějí svá kamenitá lože a procházejí krajem. Kůra těch stromů je porostlá stříbřitými kotouči lišejníků a zelenými mechy, zatímco listím prosvítají zlatavé sluneční paprsky.

Ty lesy vyrůstají nikoliv z mírné roviny, ale šplhají po skalách a prodírají se oblými šedými balvany, z nichž každý je uměleckým dílem. A jako by Stvořitel neznal míru střízlivého vkusu, nechává spadat přes ty skalky a balvany průzračné kaskády vodopádů, v jejichž duhové mlze pak náramně prospívají snad všechny druhy kapradin, sleziníky, routičky, jelení jazyky a pak i ty obyčejné, které zde však vyrůstají do své jinde zapomínané kambrijské velebnosti, hasivka orličí ční až nad hlavu chodce a v osladiči lze zabloudit. A kde není skála a kapradí, tam prorůstají tuhé polštáře purpurového vřesu, jeho vzrůst odhaluje známý, ale přehlížený fakt, že vřes je dřevina. V Irsku je to nepochybné, jsou to skutečné keře, mnohdy sahají po ramena.

Jako by nestačilo to, co zde během tisíciletí vznikalo, lidé ve snaze zvelebit irské lesy zanesli do krajiny cizí rododendrony. Šlechta vysazovala himalájské keříky na stráně a kolem svých sídel, aby se počátkem léta mohla kochat jejich pestrou krásou. Co zde však teplé a vlhké klima udělalo s introdukovanými rostlinami, to je dílem div a dílem katastrofa, rododendrony se rozmohly tak, že začaly vytlačovat původní rostlinstvo, vyrostly do dvacetimetrové výše, pokryly břehy jezer a stráně, rozprostřely své kožnaté listy kdekoliv, kde mohly lapit sluneční paprsek. A tak jsou dnes zbytky irských lesů ohrožovány nikoliv přímou činností člověka, ale vpádem překrásné rostliny. Je to téměř nepředstavitelné, ale zdejší ochránci přírody vysekávají a vypalují hektary rododendronových porostů. Přesto stále znovu a znovu raší výhonky keřů a rozkvétají každým rokem do své dekadentní nádhery. Nechceme-li si kazit náladu pochmurnými úvahami, kochejme se fialovými a nachovými květy, v našem světě jsou a mohou být i ohavnější vetřelci.