“Velká maškaráda zla promíchala všechny etické pojmy. Fakt, že zlo vystupuje jako světlo, dobrodiní, dějinná nutnost, sociální spravedlnost, zásadně mate každého, kdo vyrostl ve světě našich tradičních etických pojmů; pro křesťana, který žije z bible, je to právě potvrzení nezměrné zlomyslnosti zla.

Zjevné je selhávání „rozumných“, kteří se v nejlepším úmyslu a s naivním podceněním skutečného stavu domnívají, že s troškou rozumu mohou znovu spojit uvolněné trámoví. Ve své krátkozrakosti chtějí být spravedliví na všechny strany, a tak jsou drceni vzájemně se střetávajícími silami, narážejícími na sebe, aniž čehokoli dosáhli. Zklamáni nerozumností světa, cítí se odsouzeni k neplodnosti, rezignovaně ustupují do ústraní nebo bezmocně propadají silnějšímu.

Ještě otřesnější je ztroskotání každého etického fanatismu. Fanatik si myslí, že čistotou principu může čelit moci zla.Ale útočí jako býk na rudý šátek místo na toho, kdo jej drží, nakonec se unaví a podlehne. Zaplete se do nepodstatného a vběhne chytřejšímu do pasti.

Člověk řídící se svědomím se osaměle brání tlaku krizových situací, které si žádají rozhodnutí. Ale rozleptává ho rozsah konfliktů, v nichž má volit bez rady a pomoci, odkázán jen na své vlastní svědomí. Nesčetná i svůdná přestrojení, v nichž se k němu zlo přibližuje, činí jeho svědomí úzkostlivým a nejistým, až se konečně spokojí s tím, že má místo dobrého svědomí svědomí ukonejšené; až zkrátka své vlastní svědomí začne obelhávat, aby si nemusel zoufat. Neboť člověk, jehož jedinou oporou je svědomí, nikdy nedokáže pochopit, že špatné svědomí může být spásnější a silnější než svědomí podvedené.