Evropské unii předsedající Češi se prý odlišovali od většiny jejích členských států tím, že v „bushovských“ šlépějích jednostranně podporovali Izrael. Dokonce tím prý „oslabovali“ pozici EU ve světě. Protože to vypadalo, že dojde-li na zájmy Izraele, jdou ty EU stranou.

Co se energie týče, Hospodin prý vodil lid izraelský 40 let po poušti jen proto, že hledal jediné místo na Blízkém východě, kde není ropa. Z tohoto hlediska je tedy Izrael vůči Evropě těžce hendikepován. Z hlediska lidskoprávního pak nemůže EU rozdělovat zájem etnicky ani státně a musí se jedním dechem starat o jejich dodržování na obou stranách. Slyšet něco od představitelů EU o lidských právech Izraelců je však skutečně svátek. Dalo by se proto říct, že české stanovisko svým způsobem situaci v rámci EU vyvážilo.

Izrael vznikl jako židovský stát. Co se dá dělat, rozhodla to OSN, ať se někomu etnický přívlastek líbí, či nelíbí. Pokud nedovedou dva žáci sedět spolu v lavici, musí je učitel rozsadit, než dostanou rozum. Neudělá-li to, nemá rozum učitel. Teoreticky by se sice lidé (žáci i Arabové a Židé) měli k sobě chovat jako bratři, neboť jsou pro to dobré důvody. Na Jeruzalémské synagoze v Jeruzalémské ulici v Praze je napsáno: „Což nemáme všichni jednoho otce? Což nestvořil nás jeden Bůh?“ Ano, ale to neznamená, že nemůžeme být rozsazeni, pokud se v lavici rveme jako koně.

Jeden náš velmi levicový diplomat, bývalý disident, byl konfrontován s názorem, že zeď oddělující židovská a palestinská území je hrozně špatná. Připustil, že leckdy není umístěna vhodně, protože nekopíruje přesně hranici či způsobuje Palestincům dopravní problémy, hájil však její praktický protiteroristický efekt. Na ideologickou námitku, že je „období boření zdí“, zejména když padla i berlínská, namítl sarkasticky: „Však ale také berlínská zeď skoro 40 let plnila svůj účel.“