Chcete-li být populární, můžete psát opakovaně články o fanatismu islámských atentátníků. Na náboženský fanatismus však islám nemá žádný monopol, najdeme jej ve všech náboženstvích včetně judaismu, křesťanství nebo buddhismu. Existuje i fanatismus ateistický.
Fanatismus je totiž stav nesvobodného, nemocného a vyprázdněného ducha, který na sebe bere jen nátěr jakékoli ideologie, ať náboženské nebo ateistické, aby si dodal pocit smyslu a naplnění. Dnes si připomínáme obludný útok islámských fanatiků proti západní civilizaci a vyjde jistě řada více či méně zasvěcených komentářů. Proto se dnes hodnocení islámského fanatismu vyhnu a zaměřím se na fanatismus z jiného pohledu.
Slovo náboženství je velmi široké a tomu, kdo není do problematiky zasvěcený, mnoho neříká. Náboženství je společenské prostředí, v němž se může víra projevit, kde však také víra vůbec nemusí být přítomná, jde o jakousi institucionální slupku vytvořenou společností. Pokud správně funguje tato instituce (nebo spíše soubor institucí), je samozřejmé, že náboženství umožňuje rozvíjení víry a její sdílení se souvěrci. Pokud je náboženství nemocné, stává se prázdnou formalitou a může sdružovat lidi zcela nevěřící, aniž si toho někdo všímá, nebo se stává útočištěm různě narušených jedinců, kteří do něj vnášejí fanatismus jako druh společenské rakoviny.
Ten, kdo je věřící, raději než náboženství používá slovo víra. Víra není konfesně vyhraněná, věřící lidé jsou ve všech náboženstvích, nebo mohou žít vně formálního náboženství. Víra je schopnost lidského ducha vnímat transcendentní skutečnosti a stručně řečeno slouží dobru, životu, lásce. Věřící člověk nemá potřebu někoho nenávidět pro odlišnou víru, je pokorný vůči Bohu (ať už jej nazývá jakkoli), protiví si násilí. Z pohledu fanatika je mnohý věřící vlastně bezvěrcem, neboť nepokládá vnější náboženské projevy za podstatné.