Katolická církev na rozdíl od jiných denominací a náboženských společností má i v současné společnosti poměrně významné postavení. Navíc její historická zkušenost s přimknutím k státní moci často svádí její představitele k opakovaným pokusům o hřejivé přitulení k vládnoucím kruhům. Na druhé straně systematické vedení jejích věřících k pokoře a poslušnosti umožňuje snadné zneužití náboženství ze strany státní vládní garnitury. Sami věřící jsou vedeni k pasivitě a k niterné zbožnosti, veřejné věci jsou pro ně mnohdy nečisté, ostatně totéž platí i pro většinu nevěřících a mnohdy ani není divu. Proto snad bývali věřící (nejen církve římskokatolické) z hlediska panstva ideálními poddanými, pokud se ovšem mezi nimi neobjeví výrazné osobnosti a hnutí, které ukázují duchovní význam usilování o spravedlnost ve světě. Tím navazují na odkaz biblických proroků a pro mnohé lidi znovu objevují sílu víry. Takovou šanci měli věřící například před a při destrukci komnistického režimu. Někteří se jí tehdy chopili. Nad tím, co se v římskokatolické církvi nyní občas děje, již nelze mávnout rukou, neboť podivně vstřícné směřování jejích vysoce postavených představených k zkorumpovaným mafiánským spolkům a zastydlým mašíblům na jedné straně a žádný distanc od fašizujících, rasistických, antisemitských a agresivních uskupení na straně druhé, selektivní slepota, sociální necitlivost zrovna v době, kdy se celé rodiny propadají do bídy, a politický konjunkturalismus mohou významně poškodit celou českou společnost, nikoliv pouze prestiž římskokatolické církve a věřících lidí vůbec.
Pokud církevní představitelé včas nerozeznají nebezpečí prezentované zdánlivě konzervativními, ve skutečnosti však neokomunistickými a napůl mafiánskými kruhy, které se pokoušejí vyvést naši republiku ze západní civilizace směrem k Rusku, Bělorusku, Číně a dokonce možná i Íránu, dopadne jejich podpora nenávistných, ba patologických trendů v posledu také na nekatolíky, nekřesťany i ateisty v podobě nové, tehtokráte nejspíše hnědé totality.
