Zpívalo se v sentimentální vlastenecké písni. Jsem ráda, že tyhle písničky jsou již zapomenuté, navzdory upřímné snaze skladatelů nebyly nic moc, jak se říká. Navíc uplakaná vzpomínka nejspíš není tím pravým ořechovým, co by si Havlíček chtěl odtamtud shora, kde nyní nejspíš pobývá, poslechnout. Už prakticky od dětství jsem měla Havlíčka ráda, i když jsem samozřejmě nerozuměla jeho satirickým narážkám a politickému kontextu jeho básní. Prostě mne zaujala vtipná a melodická forma, jíž podával legendární, pohádkové a dobrodružné příběhy. Ano, Tyrolské elegie mne zaujaly především pro ten popis zběsilé jízdy alpským průsmykem. Bylo to trochu jako příběhy o indiánech a bavilo mne, jak si žándári „mazali špiritusem záda a nosy arnikou“ potom, co se vysypali z kočáru do příkopu. Na rozdíl od Erbena, nad jehož děsivými a krutě smutnými baladami jsem jako dítě plakala, Havlíček uměl rozesmát.
O tom, že jsem byla nadšena obhroublou mluvou Perunovou, že jsem se bavila oslíma ušima irského krále, že jsem byla fascinována mnohými epigramy, které samy lezly do hlavy, není sporu. A časem jsem začala vnímat i ty konkrétní dobové i nadčasové narážky na hloupost politiků, umělců, povrchních vlastenců a všelijakých nabobů. A ještě později jsem četla Havlíčkovy prózy a žasla jsem nad jeho kritickým duchem a jasným rozumem, s nímž předešel svoji dobu a snad i dobu naši, jak se bohužel nyní stále častěji ukazuje.
