“Pak přijde atentát na Heydricha - po jeho pohřbu pak 9. června roku 1942 Emil Hácha znovu jedná s Hitlerem, který mu pohrozí likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. V dalších měsících, v době heydrichiády, po vyhlazení Lidic a po masových popravách se Hácha zlomí. Navíc se u něj stále rychleji rozvíjí těžká arterioskleróza - jak po válce prohlásí Národní soud, soudící kolaboranty s Říší, soud, který jinak není Háchovi nijak příznivě nakloněn, není Emil Hácha od ledna roku 1943 fakticky zodpovědný za své činy - osamělý, nemocný a duševně zlomený starý muž nemá v posledních letech okupace důvěru ani Němců, ani českých fašistů a ani domácího a zahraničního odboje. “Háchovština” se přitom stává synonymem pro kolaboraci… Dne 13. května roku 1945, po skončení druhé světové války, je pak Emil Hácha na pokyn ministra V. Noska, zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června roku 1945 umírá. Háchův pohřeb se pak koná za mimořádných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později, z příkazu ministerstva vnitra nesmí být exprezidentovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni. ”