„ani nevím, “ řekl, když si uvědomil, že by přeci jen něco říct měl. měl prostě ten pocit, že se tohle od něj očekává, a on jen nerad zklamával. a taky mu vadilo to ticho. prázdné a tupé ticho. slyšel o tichu, které je samo o sobě obsažné, které nepotřebuje už žádných slov. ale pouze slyšel. dokonce ta nevyřčená slova jsou najednou jejím nepřítelem, ačkoli kdykoliv jindy požehnáním. najednou si uvědomil, jak moc po takovém tichu touží. jak by ho rád poznal, ucítil. ucítil by ho? byl by schopen ho vůbec ucítit?
tíživé ticho. teď je tady tíživé ticho společného prostoru. co když tu tíhu cítí jenom on sám? co když je to jenom jeho ticho? ta dívka naproti se usmívá. usmívá se něčemu, někomu v sobě. neoholenej chlápek vedle se na něco zlobí. na něco v sobě. tlustá paní má před sebou hromadu starostí. docela možné, že polovinu z nich si bere, aby jen mohla a měla ten pocit ustaranosti, který tak moc dělá dobře. a malej klučina s maminkou má v sobě tolik života, že ani netuší, co ticho je. jeho mamina se co chvíli na něj usměje pro ujištění, že je tu pouze pro něj, i když má taky skrytě ustaranej obličej. ale na večírcích je to přeci úplně o něčem jiném! tihle lidé byli jenom náhodně vybraní, aby čekali, až na ně přijde řada.
