Prima, dneska jsem vymyslela název, který by byl jak ušitý na míru nějakému hororovému filmu -"První školní den". Co vy na to? Zase trochu přeháním, ale nemůžu si pomoct. To ranní vstávání mi prostě nedělá dobře. Taky na to vypadám. Sedím tu na chodbě a přemýšlím nad tím, čím zabít dvě hodiny, které zbývají do další přednášky. Okna mezi hodinami prostě a jednoduše miluju. Ale co dělat, že? Nějak to musím vydržet, jiní jsou na tom ještě hůř než já. Že by se ve mně objevil ten starý optimista? To slunce dělá zázraky. Problém je, že tady musím trčet, místo toho, abych se rozeběhla někam ven a užívala dne. I když? Možná někam vyrazím, ale až za chvilku. Venku je totiž taková kosa, že když jsem ráno vylezla ven, měla jsem málem omrzliny třetího stupně. A to mám zastávku jen necelých deset minut od domu. Já jsem opravdu neskutečná. Přehánění by mi poslední dobou opravdu šlo. Fuj, to zívání je jak virová epidemie! Ono je to skutečně nakažlivé. Ne, no tak nezívej, ne, prosím. A už je to tu zas. To si nemůžeš aspoň zakrýt tu pusu? Vždyť ji máš jak vjezd do stodoly. Ani reklamu na Colgate jsi nejspíš neviděl. Z tebe musí mít zubař jistě radost. A co teprve přítelkyně! Příšerná představa.
Jak jste si jistě všichni všimli, nenapadlo mě nic lepšího, než začít psát. Snad se tím alespoň trochu proberu a vás neuspím. I když, nikdo vás vlastně nenutí, abyste to četli. A nejspíš budu muset končit, za oknem mě zmerčila jedna známá. Nevěřili byste, kolikrát jsem už dneska řekla: "Jé, ahoj, jak se máš?" A to jsme se neviděli jen pár dní, s někým pár týdnů. Už mě bolí pusa od těch věčných úsměvů. Ani krk na tom není o moc lépe. Měli by vymyslet nějaký jiný způsob pozdravu na dálku, zvlášť když máte plné ruce věcí a nechce se vám řvát přes celou chodbu. Tak nic, další kývnutí a široký úsměv, což znamená, že vás neopouštím a budete to se mnou muset ještě chvíli vydržet. To jste rádi, co? Už si připadám jako novinářka a nebo takové ty puberťačky z amerických filmů, co se všem svěřují prostřednictvím internetu. Ujetý, co? Ale mě to poslední dobou opravdu chytlo. A jak jsem se dívala, rozhodně nejsem sama. Ha, zabírá to, trochu jsem se probrala. Třeba to na té přednášce nezalomím. Abyste pochopili dneska jsem tu od rána a končím v sedm večer. Kdyby bylo aspoň co poslouchat. Ale jako obvykle nezklamali. Zažil někdo z vás první přednášky semestru? Máte s tím stejné zkušenosti jako já? Možná ne, možná ano, kdo ví. Pravdou je, že jsem nebyla jediná kdo si s sebou přinesl, teď musím najít to správné slovo, ale nějak mi to nejde, možná – "pracovní pomůcku" či "předmět k oklamání nepřítele"? Chápete? Nechápete? No, to je jedno. Knížkami, časopisy, křížovkami a podobnými školními pomůckami se to v aule prostě jen hemžilo. Někdy bylo sranda pozorovat některé jedince, kteří si nasadili černé sluneční brýle, pohodlně se opřeli a vy jste jen viděli, jak do nich jejich protějšky či známí vždycky žduchli, aby přestali být tak "tišší" a nebo je upozornili na konec přednášky. Někteří na tom byli dokonce tak bídně, že si při vykreslování obrázkových křížovek málem vypíchly oko v okamžiku, kdy jim klesala hlava. Někdy se až divím, že se ještě nestal "pracovní úraz", ale my jsme šikovní a za ty tři roky už to máme nacvičené. Chystáte se na vysokou? Tak to doufám, že jsem vás neodradila. To bych skutečně nechtěla. Je to totiž dost užitečná zkušenost, aspoň to mi někteří tvrdí. Nevím, ty žaludeční kameny, rohlíkové obědy, zkažené oči a rotující mozek za to nejspíš stojí. Zase kecám. Někdy je to opravdu náročné, ale co není, že? Každá věc, jak říkám, má svá pro a proti a je jen na vás, jak se rozhodnete. Já jsem se rozhodla a šla do toho a teď ze mě nejspíš kecá ten stres a hrůza, které mám z blížících se státnic. Za další šílené zpovědi, se předem omlouvám. Asi se raději půjdu projít a nadýchat trochu toho "čerstvého" vzduchu. Tak mi držte palce, ať to tam za ty dvě hodiny, nějak přežiju. Další hlášení podám později.
