Filmy, které mají společného víc než by člověk na první pohled myslel. Oba byly ve své době audiovizuálně na špici a příběh v sobě skrývá silné ekologické poselství. Jsou zasazeny do kouzelného prostředí, kde opět proti sobě stojí dvě rozdílné ideologie. Přesto jen jeden disponuje něčím víc, než jen nádherným zpracováním.

Příběh obou snímků není nikterak originální i když podání je zcela rozdílné. V Avatarovi byly role rozdány a člověk si během několika minut mohl domyslet jakou cestou se postavy budou ubírat. U Princezny Mononoke je počáteční zápletka zahalená tajemstvím a každá postava má nejenom zprvu jasně viditelné motivy, ale i své vnitřní démony, které i když ne realisticky ztvárněným postavám vdechují život. Díky tomu se stává, že vás v průběhu děje postava, o které si myslíte, že ji máte přečtenou dokáže překvapit. Hlavní hrdina nekope za žádný tým a snaží se na svět dívat jak rád říká „ Očima nezastřenýma hněvem“

Nepatrné rozdíly v charakteru postav pak mají u obou snímků velký dopad, na konečné vnímání celé zápletky. U Princezny Mononoke vás již dnes grafické zpracování neoslní, ale zato realistická duše hlavních hrdinů, která ač se Cameron snažil sebevíc nedopadla v Avataru podle mého názoru úplně ideálně. Modrásci působí realistickým a živým dojmem, ale jejich postavy jsou ploché. Obzvlášť hlavní hrdina Jack je čitelný jak kniha a všechny zvraty z něj vyčtete po dvaceti minutách filmu.

Prostředí je v obou snímcích nádherné a oplývá jakýmsi mystickým dojmem. Mononoke se nebrání tradičním kouzlům a iluzím. Avatar na to odpovídá vědecky vysvětlitelnými fakty. Je jasné, že svět Avatara je promyšlenější a rozhodně různorodější. Jak jsem psal v recenzi, jde především o pocity a ty dokázal Avatar navodit dokonale. Naše princezna i přes svůj starší věk určitě není pozadu, ale jak už to bývá, lesk filmů časem bledne a ani Avatar nebude vyjímkou. Otázka pak zní, jestli tento klenot bude stejně zářivý i za deset let.