I já už nechci mlčet a přidávám se k těm, kteří sdělí své dojmy, pocity a zkušenosti. Nyní si to již mohu dovolit, protože ze školství z níže zmíněných důvodů po více jak šesti letech odcházím.

Do školství mě přivedlo několik skutečností: rodinná tradice, láska k jazyku, k literatuře a hudbě, pozitivní vztah k lidem a k dětem. Iluze jsem díky rodinné tradici příliš velké neměla, tudíž mě toho mnoho nemohlo překvapit.

Ale co se nestalo? Po několika letech vyučování na základních školách v Praze už toho mám poměrně dost a zjišťuji, že musím jít dál. Školství mě jen brzdí a rozhodně už mě ani nenaplňuje, nemá totiž čím.

A nyní to bude asi vypadat jako stěžování jedné zatrpklé syndromem vyhoření trpící „úči“, ale bohužel to, co zde napíši, je skutečným vnitřním stavem na „základkách“ (a nejen tam).