Jak jsem se na tenhle den těšila… Konečně! Venku svítí sluníčko, ptáčci prozpěvují, začíná další krásný letní den. A já mám narozeniny. Na večer je naplánovaná ohromná oslava mých kulatin. Rychle skočím do sprchy, vyčistím si zuby a házím do sebe kávu. Jsem plná očekávání toho, co dnešní den přinese. Zvoní telefon. První gratulant. Rychle se oblékám a ženu se k autu. Musím toho ještě tolik zařídit. Nakoupit pití, večky na chlebíčky, zeleninu, ovoce, upéct nějakou buchtu. Nasedám do auta, a ještě rychle kontroluji doklady. Sakra! Zapomněla jsem doma doklad o povinném ručení. Rychle se pro něj vracím, a už startuju motor. U supermarketu jsem za deset minut. Obchod je narvaný, copak nemají dneska lidi nic jinýho na práci, než blokovat supermarket? Mám přece fofr. Po půlhodince ochod opouštím zavalená igelitkami se vším možným i nemožným. Dobelhávám k autu, nejde odemknout, musím vše odstavit, jedna igelitka praská a pomeranče se mi kutálí po celém parkovišti. Nějaká milá duše, v podobě úžasně vypadajícího mladíka, mi pomáhá vše posbírat a přeje krásný den. V duchu si říkám, proč mi nepadají pomeranče pod auta častěji…
Rozjíždím se a za dalších pár minut už beru po dvou schody, vedoucí ke mně do bytu. Na druhém poschodí praská další igelitka a po schodech se rozkutálí můj nákup. Tak tady s pomocí žádné milé duše nepočítám, bydlí tu jen samí důchodci, kteří vystrčí hlavy ze dveří jen ze zvědavosti, když si vedu pánskou návštěvu. Vše posbírám a nějak se dostávám ke dveřím svého bytu, akorát se chystám odemknout, když za mnou slyším volat souseda, že jsem vytratila doklady. Bože! Já se dneska zblázním. Vracím se o patro níž a sbírám občanku, řidičák, zdravotky a doklad o povinném ručení. Z mého bytu až sem slyším zoufalé zvonění telefonu. Další gratulant. Rychle odemykám a odhazuji potrhané tašky s nákupem. Dobíhám pozdě, dotyčný zavěsil. Nevadí, zavolá znovu. Vrhám se do přípravy slavnostního jídla a pak ještě uklidit byt. Telefon zvoní znovu. „Haló?“ Nic. Co to k čertu má znamenat? „Ty jsi dělala celou noc? Vstávej!“ slyším nějaké hlasy. Že by od sousedů? Asi jo, máme tu slabé stěny. Už aby byl večer. Strašně se těším. Miluju narozeninové oslavy. Dnešní den si užiju, volno, žádný stres v práci, nádhera. Nemůžu si odpustit úsměv. Znovu sprcha, a pak už si oblékám ty nádherné šaty, které mi přítel koupil vloni na dovolené. Má je na mně tak rád. Někdo klepe. Že by první hosté? Otevírám dveře, ale nikdo tam nestojí. Zvonek. Koukám z okna, před barákem také nikoho nevidím. No nic, je ještě čas. S čím mě asi letos přítel překvapí? Mluví pořád o novém autě, jelikož se o jeho pořád dohadujeme. Zavírám oči a chvilku si představuju, jak před domem zastavuje nádherné naleštěné nové auto s ohromnou rudou mašlí. Letím k oknu. Automobilů je tam sice spousta, ale naleštěné žádné, o mašli ani nemluvím.
