Pochopit rozdělení času na minulost, přítomnost a budoucnost dokáže i malé dítě, přesto existují dvě dost protichůdné náhledy na toto dělení a ani jeden nelze potvrdit, či vyvrátit.
1) Žijeme pouze v přítomnosti, nic jiného neexistuje, nemá smysl se zaobírat minulostí, neboť ta už nejen že je nezměnitelná, ale ona vlastně vůbec "není". Při nejlepším její pokřivený obraz existuje v naší paměti, ale v objektivním světě není žádná minulost, vše co se děje, se děje ve vlastní přítomnosti. I každý moment našeho života se údál ve vlastní přítomnosti, pouze fakt, že si jej pamatujeme nás přiměl to nazvat "minulost" - lidský a pošetilý to výmysl, neboť jak tato přítomnost pominula a zanikla, přestala de facto existovat a žádná vzpomínka, či zápis v knize dějin ji nevrátí. A co budoucnost? Každá budoucnost je jen přítomností, jejž dříve nebo později přijde na řadu. Budoucnost sama o sobě je k ničemu, já sice mohu predikovat, že když upustím něco na zem, tak to v budoucnu spadne, ale z pohledu objektivního světa, z pohledu jiných osob i té věci, kteorou hodlám upustit, je to k ničemu, neboť ona stále stojí na stole a její pád bude podstatný teprve až bude probíhat, tedy až nastane jeho přítomnost. Moje osobní dohady, odhady a představy jsou k ničemu, dokud nebudou uskutečněny a uskutečněny mohou být pouze v přítomnosti. Všechno existuje pouze v přítomnosti - to je jeden pohled na problematiku dělení času.
2) Přítomnost neexistuje, neboť je tak aktuální, neboli tak krátká až se stává neuchopitelnou. Přítomnost není okamžik, přítomnost není když vyslovíme "teď", přítomnost není ani milióntina sekundy, je to úsek, který nelze uchopit, vyčíslit ani vyjádřit a tudíž to není ani úsek - neexistuje. Časové kontinuum znamená pouze to co bylo a bude a lidská, pošetilá mysl z něj naivně vyčlenila moment tak zvané "přítomnosti" a to nejspíš jen proto, že jej právě prožívá a že je pro ni důležitý. Není však důležitý pro vnější svět, ani pro samotný čas. Přítomnost nelze vyjádřit, nemohu říct, že v přítomnosti píšu tato slova, protože jsem je začal psát v minulosti a skončím v budoucnosti, v přítomnosti neudělám nic, přítomnost je bez pohybu, přítomnost je bez času a jako taková nemůže být součástí časoprostoru.
Další a tentokrát úplně jiná věc ohledně času - proč se pořád zaobírat tím, jak čas vnímá člověk, když čas je "nad" člověkem, byl tady dřív, tak nebuďme tak egocentričtí a zkusme na čas pohledět nezaujatým okem. Čas je jediný, řekněme, aspekt tohoto světa, který je neměnný a konstantí. Prostor se mění, vesmír neustále expanduje, hmota se mění, planety se formují, energie se přelévá, hvězdy vyhasínají a explodují, člověk jako "nejmocnější bytost" může energii, hmotu i prostor ovládat, může se po vesmíru neomezeně pohybovat (samožřejmě teoreticky), může z hmoty tvořit, nebo ničit... Co však nemůže ovlivnit, byť i jen v nejmenším, je čas. Čas plyne pořád stejně a nějaké subjektivní vnímání jednotlivce a dilatace času pro 1 objekt na tom nic nezmění. Dokonce i když pošleme astronauta do červí díry a bude mu jinak ubíhat čas, popř. procetuje časem do jiné fáze, bude to změna pouze u něj, jakožto 1 objektu, "celovesmírný" čas zůstane nedotčen. Čas je jediným omezovatelem (nejen) lidské svobody. Čas je v podstatě nezajímavý a nemá cenu se jím zaobírat, protože na něm nikdy nic nevykoumáme. Jedinou "vzrušující" věcí na čase představuje situace, až čas zanikne, protože tím změní vše k nepoznání. Čas je však také depresivní, neboť spěje do záhuby a nelze to nijak vyvrátit ani zpomalit. Pokud platí hypotéza, že Velký třest dal vzniknout nejen prostoru, ale i času, pak je nevyhnutelné, že čas jednou zanikne a co bude po tom je... Nepředstavitelné. Mimo jiné pokud by tohle platilo, je vyřešena také otázka: "Co bylo před Velkým třeskem?", protože před ním jednoduše, ne že "nebylo nic", ale před ním "nebylo". Před vznikem času nebyl čas a tedy "nebylo", aneb pro nás, jako bytosti tvořené časem, bylo opět něco nepředstavitelného.
